Sliby se mají plnit a nejenom o Vánocích. Slíbil jsem, že jakmile mi skončí zkouškové období, pořádně si v pokoji uklidím. A jelikož už skoro po zkouškovém je, dodržel jsem slib a vygruntoval jsem po půlroce svůj pokoj, jako by ani nebyl můj. A při tom gruntování jsem našel dvd s filmy. A tak už jsem se těšil, že si dva vybrané filmy pustím, že šlo všechno rychleji.
Oč horší byla realita po shlédnutí obou filmů. Dostal jsem se do deprese. Samozřejmě přeháním, deprese je silné slovo, ale lidé jej často používají ve chvílích melancholie. Ano do naprosté melancholie jsem se po této dvojité dávce dostal. Znovu.
Před třemi měsíci jsem řešil vnitřní otázku, co je smyslem mého života. A nějak jsem pořád nemohl na tuto otázku získat odpověď. Až mi při jednom rozhovoru jistý člověk, kterého nepovažuji za mě blízkého, řekl, že on dělí otázky, které mu přijdou do cesty jednoduchým způsobem. Můžu je nějak osobně vyřešit a nebo nemůžu s tím něco dělat. Když je odpověď, nemůžu s tím nic dělat, tak prostě s tím nic neudělá a přijme to jako fakt. Když si odpoví, že s tím něco dělat jde, rozkouskuje si celý problém a vyřeší jej. Ve chvíli, kdy mi onen člověk o tomto svém přístupu vyprávěl, nedával jsem tomu moc pozornost ani význam. Do měsíce jsem si vnitřně utvořil osobní „pětiletku“, co bych za pět lech chtěl udělat a co bych chtěl mít a určitým způsobem jsem na chvíli vypudil stále se opakující otázku, co je smyslem mého života, protože jsem si definoval, co bude smyslem mého života během následujících pěti let.
A po třech měsících a dvou filmech tento „fahrplán“ dostává první trhlinu. Doufal jsem, že se u filmu odreaguji a ono se tak i stalo, ale už při titulcích filmu, jsem začal děj filmu přenášet na sebe. Je tohle cíl filmařů? Myslím si, že samozřejmě že ano. Filmaři dělají taky jen svou práci a jako dobře odvedená práce je pro ně vyznamenáním, když se člověk po shlédnutí takového filmu zamyslí a řekne si: „jaké by to bylo, kdybych něco podobného prožil“, a pak se z takzvaných uvolňujících, odpočinkových filmů, které vyprávějí ať už smyšlený nebo skutečný děj, může stát naprosto deprimující film, ač je to třeba opravdu velmi dobrý film. A v tu chvíli se pro vás relaxačními filmy, které sice děj mají, ale příliš o něj nejde, stanou akční, katastrofické a jim podobné filmy.
Pak vám do toho ještě vstoupí právě studovaný předmět, ze kterého zanedlouho děláte zkoušku, a on ten předmět je zrovna psychologie. A jelikož se, pokud možno, dozvíte spoustu vám doposud neznámých věci z oboru psychologie, začnete celou situaci analyzovat znovu.
Před třemi problémy se topíte v otázce o smyslu života, jste si stoprocentně jisti, že tato otázka není způsobena jistým stavem, pro příklad uvedu třeba stav finanční nouze. Vytvoříte si nějaký střednědobý plán, co byste chtěl v nejbližších pěti letech dokázat, udělat a zařídit. Pak vám do toho padne nějaký film, který určitým způsobem je spojen právě s finanční nouzí, vy se dostanete do deprese, a díky tomu, že právě studuje o psychologii si zanalyzujete, že pes je zřejmě asi zakopán právě v tom stavu, o kterém jste si před třemi měsíci myslel, že ten zrovna není příčinou otázky, co je smyslem mého života.
Dá se to pak pojmout různě. Buď zatleskáte a zvoláte: „hurá, našel jsem smysl svého života, jdu ho naplňovat“ a nebo se rozhodnete, i za cenu krátkodobého ponoření se do stavu deprese, zkusit naplňovat svou pětiletku a doufat, že hlubším prozkoumáváním právě objeveného předmětu psychologie dojdete jednou do stavu, kdy se nebudete bát přijmout fakt, že smyslem vašeho života je to, co se ještě před třemi měsíci zdálo být naprosto okrajové a vyřešené.
22.6.2010
