Zítra si pěkně pobrečím, ano, to už dnes vím. A vím to tak přesně, protože to, kvůli čemu zítra budu brečet je věc, která mě vždycky dostane. Každý člověk má v sobě něco, co je jeho slabinou a každý člověk má v sobě taky něco, co ho vždy dostane. To co ho přivede k slzám.
Posledních několik dnů, nebo spíš už pár týdnů, jsou pro mě celkem plačtivé, proč? Protože mě právě dostávají ty věci, které jsou pro mě ty dostávající.
Někdo je melancholik a dostane ho každý romantický film, který skončím happy endem. Nebo je člověk prostě jen přecitlivělý. Někdo je plačtivý a přijde mu líto křivda na jiném člověku. A nebo se prostě jen bojí, aby se mu to taky nestalo. Někdo brečí, když slyší naši krásnou hymnu, když některý Čech bere zlato. A nebo prostě jen je vlastenec a je hrdý na to, že jeho hymna je hrána jinde než doma. A někoho dostávají významné dny. Dny, výročí, kdy se mu stalo něco významného, něco co prožil.
Tak proč mě tak strašným způsobem bere jedno datum, které mě vždycky dostává, v jakémkoliv filmu je to datum zmíněné, brečím, v jakémkoliv pořadu jsou ukazovány záznamy k tomuto datu se vázající, brečím. A přitom se toto datum psalo patnáct let před tím, než jsem se narodil.
21. srpen 1968. To je to datum, které ve mně vyvolává ty plačky chtivé momenty. To je to datum, které jsem neprožil, ale vidím-li záběry z té doby, brečím jako malý Alík, to je to datum, které mě mrzí, že si mladí lidé nepamatují. To je to datum, kdy jsem cítil křivdu, ne na sobě, ale na nás, na našem národě.
Řeknete si, jak o tom vůbec můžu psát jako o křivdě. Snažím se být objektivní, ale mé chmurné myšlenky se vztahují k tomu, co mi subjektivně o tom datu řekla má babička. Rádi jsme se o tom bavili, rád jsem věděl o celé té době. Matka mi nedávno říkala, že si z té doby pamatuje jenom ty tanky a že to pro děcka byla strašná sranda. Taky si pamatuje, že se 21.8.1968 vzbudila a našla svou sestru a babičku u rádia, obě brečely a měly strach, že bude další válka.
Díval jsem se na televizi, ptali se, co se stalo v srpnu šedesát osm. Mladí nevěděli, starší ročníky si vzpomněli, ale když jsem slyšel názor, že by se to mělo opakovat, kvůli tomu, co se v naší republice děje, tak to už je k pláči. Každý stát má své problémy. Ale přivolávat zpátky okupaci?
Co mě tedy na tom datu asi nejvíc bere? Ta otázka, ta možná několikrát vyřčená, ale v zápětí zavrhovaná otázka, coby kdyby. Co by se u nás dělo, kdyby k 21.8.1968 nedošlo, kdyby nám byl ponechán volný průběh věcí po Pražském jaru. Co by v několikaleté praxi vlastně znamenal socialismus s lidskou tváří, kde by naše společnost dnes byla? Byli bychom na tom lépe nebo hůře?
To jsou otázky, které nikdy nebudou odpovězeny, protože nebylo dovoleno na ně odpovědět. Bylo zatrhnuto na ně odpovědět. Nicméně i díky tomu, co se stalo, naše společnost prožila vše to další zlé i dobré, co zažila. Říká se, všechno špatné je pro něco dobré. Nicméně tady bych dodal, již nikdy více toto špatné.
19.8.2008
