Czech First

Upřednostnit národní firmy před nižší cenou zboží z Číny se dosud zdálo jako sci-fi, dokonce jako něco vulgárního a nemístného. Politika národního protekcionismu se zdála zpátečnická a k modernímu volnému trhu nepatřící.

Když Donald Trump řekne své „America First“, mnozí jeho odpůrci se smějí protekcionistické politice Bílého domu. Ta v průběhu minulého roku vyústila v zárodek otevřené obchodní války mezi USA a Čínou a na jeho konci v náznak nové obchodní dohody mezi oběma zeměmi. Co by se stalo, kdyby se naši a evropští politici chovali stejně? Ve skutečnosti by pomohli domácím podnikům víc, než například praktikovanými bezúročnými úvěry. Čeští politici je prezentují jako pozitivní impuls do ekonomiky, ale domácím firmám tím vlastně vzkazují, aby se dlouhodobě zadlužily.

Pojďme se zamyslet nad otázkou, zda nyní nemá Evropa a Česko vynikající příležitost k nastartování dlouhodobých změn vedoucích k ochraně vlastního trhu a podporu národní či evropské ekonomiky. Dosavadní přístup většiny evropských vlád v těchto týdnech ukázal, že servilnost a podřízený postoj vůči Číně jednoduše nefunguje a navíc dotčené ekonomiky Evropy ohrožuje a vyčerpává.

Hlavní výhodou čínského zboží je jeho nízká cena a dobře nastavená distribuční síť. Koncová cena výrobků je však pro spotřebitele tak důležitým argumentem pro jeho koupi, že je zákazník ochoten akceptovat výrazně nižší kvalitu. Události dnešních dní však mění zažité chování spotřebitele. Ve společnosti je cítit nádech k podpoře domácích podniků, tlak na zlepšování produkce vlastních výrobků, a to i za vyšší cenu, kterou bude zákazník dočasně ochoten akceptovat.

Podpora domácí ekonomiky prostřednictvím zvýšené spotřeby národního zboží a služeb má však své limity. Vstupujeme do období, ve kterém budou spotřebitelé pravděpodobně ochotni snést vyšší cenu lokálních či národních produktů, s cílem podpořit ekonomiku. I tato ochota však později narazí na dno peněženky zákazníků, a pak bude snazší prosadit nekvalitní výrobky otřepanou mantrou „sleva“. Zaměření zákazníků na domácí produkty však může dlouhodobě podporovat vláda. Nyní vzniká výjimečný prostor pro politickou reprezentaci státu, aby využila situace a upřednostnila národní firmy, případně firmy z Evropy, před čínskými.

Vedlejším efektem vyšší poptávky po národních produktech, by znamenalo jisté podseknutí čínské produkce. To by mohlo mít za následek nebezpečné vzájemné zvyšování cel, vedoucí až ke skrytým obchodním válkám. Za této situace by mohla nastoupit silná evropská politika, která si bude dobře vědoma toho, že půlmiliardová Evropa sice potřebuje Čínu, ale Čína neméně potřebuje Evropu. Proto by budoucí revize stávajících obchodních dohod nemusela být velkým problémem.

V konečném důsledku stejně rozhodnou spotřebitelé. Zda dají přednost domácí či evropské produkci, a jestli heslo „ryze česká firma“ bude mít hodnotu. Silné domácí firmy budeme mít tak dlouho, dokud je vláda bude do určité míry upřednostňovat.

Jako v každé krizi, i v této koronavirové, EU selhává na plné čáře. Jednotlivé státy si prostě pomáhají samy a ECB situaci řeší pouze pumpováním peněz do ekonomiky. Připadá mi to stejné, jako boj s koronavirem. Naučili jsme se léčit projevy nemoci, nikoli nemoc samotnou.

V dnešním globalizovaném světě státy nemohou být soběstačné. Pokud toho lze vůbec dosáhnout, pak jen za obrovskou cenu. Státy jsou otevřené, dlouhodobě závislé jeden na druhém, a od této skutečnosti se nelze a ani není cílem se odklonit. Dnešní situace však ukazuje cestu. Vlády jednotlivých států mohou do budoucna snížit v některých oblastech nebo obrech až stoprocentní závislost, a to zejména na Číně. Politická reprezentace by měla připustit fakt, že část strategicky důležitých produktů, například zdravotnický materiál, musí do budoucna pro stát zajistit sama, nebo z evropských zemí. Diverzifikace rizika by se měla dít i na státní úrovni.