Tak trošku filipika proti lidstvu a tím pádem i proti sobě samému. Vše s trochou alegorie, nadsázky a přirovnání. A happy end? Snad. Ale jak pro koho... Jak pro koho...
Žilo, bylo jednou jedno Stvoření. Bylo to veliké a mocné Stvoření, které mělo osm velmi podobných a velmi dobrých kamarádů, kteří ho doprovázeli na každém kroku. Stejně jako každá dobrá parta, měla i tato svého lídra, vůdce, prostě někoho kdo držel celou skupinu pohromadě. Některá stvoření si byla blíž, jiná zase, vzhledem k rozdílným tělesným vlohám a osobnostem, se skupině občas vzdálila.
Naše Stvoření však u ostatních bylo poměrně oblíbené a navíc si rozumělo i s kápem, ke kterému mělo už od narození velmi blízko.
Jednoho dne se však našemu Stvoření, na jeho každodenní okružní procházce, cosi přihodilo. Něco kvůli čemu už Stvoření nikdy nebylo takové jako dřív. Něco čím se vzdálilo od svých kamarádů, kteří se mu náhle začali stranit a přestali si ho všímat.
Vše to přitom začalo velmi nevinně. Jak již bylo řečeno na procházce.
BUM!
Malý kamínek, pouhé smítko vletělo Stvoření přímo do oka. Smítko však nebylo tím, za koho se vydávalo. Mělo na sobě spoustu bacilů a choroboplodných zárodků, které našemu Stvoření způsobily zánět oka.
Zánět to ale nebyl nijak agresivní a tak rychle ustoupil. Nezmizel. Pouze ustoupil a našel si cestičku jak žít a při tom neškodit svému Stvoření. A tak se stalo, že naše Stvoření mělo vždy o společnost postaráno.
Jeho osm kamarádu to ale pranic netěšilo a také chtěli mít někoho podobně na blízku jako naše Stvoření svoje Breberky. Zbylým osmi se ale jejich pokusy o vytvoření podobné symbiózy nevyvedly tak, jak by si představovali a to především díky negativnímu postoji velkého šéfa. Ten se totiž zakoukal do našeho Stvoření a jeho srdce planulo pouze a jen pro něj nechávajíce jen zlomeček své energie a pozornosti pro ostatní. Dva členové osmičky sice byli velkému kápovi blíže než naše Stvoření, ti ale byli pro šéfa něco jako tělesná stráž pro případ útoku zvenčí a nějaké těsnější, sociální vazby mezi nimi prakticky neexistovali.
Někteří členové osmičky si tedy hledali jinou cestu jak překonat svou bezprostřední samotu. Závist, kterou v nich vzbuzovala koexistence Breberek s naším Stvořením, je dohnala k zoufalým činům. Na svých cestách totiž někteří začali sbírat kameny. Někteří jich nasbírali hodně. Nejpečlivější z nich nasbíral osmnáct kamínků. Dokonce i naše Stvoření se na chvilku nechalo unést a jeden kamínek si také sebralo. Co ale na plat. Jak sběrači kamínků brzy zjistili, s kamínky po kapsách není taková legrace jako s Breberkami přímo u sebe. Celé dny, týdny ba dokonce roky musela zbylá stvoření poslouchat to naše, jak se na svých toulkách neustále hihňá a vypráví příběhy svým souputníkům a to vše pod ochrannou rukou velkého šéfa.
Jak tak roky plynuly, Breberky se začaly osmělovat, byly větší a bylo jich víc. Znovu začali připomínat spíše virus, zánět, prostě něco otravného až škodlivého. Naše Stvoření s nimi zprvu mělo trpělivost neb doufalo, že je to jen nějaký krátkodobý výkyv a že věci se brzo vrátí do svých zajetých kolejí.
Nebylo tomu ale tak a Breberky se znovu proměnily v zánět, v takový zánět, který způsoboval našemu Stvoření žaludeční problémy. V tomto období s naším Stvořením nebyla vůbec žádná zábava. Zánět způsoboval nadýmání a nadýmání zase uvolňování jedovatých plynů. To odradilo i těch několik málo zbývajících z osmičky, kteří se s naším Stvořením alespoň trošku bavili i když mělo Breberky, aby s ním úplně přerušily všechny styky. Dokonce i velký šéf tou dobou koukal na svého oblíbence skrz prsty.
Jednoho dne pak šéfovi jeho pověstný pohár trpělivosti přetekl. Po mnoha a mnoha stížnostech na zápach jedovatých plynů, které okolo sebe naše Stvoření rozptylovalo, mnoha a mnoha stížnostech na rušení nočního klidu, mnoha a mnoha stížnostech na zradu a po pár žádostech o vyloučení ze spolku se nakonec velký šéf rozhodl proti našemu Stvoření zakročit.
Dlouhou dobu ho ale nenapadalo jak naše stvoření potrestat nebo jak mu dát zavyučenou až za ním přišlo několik členů osmičky s nápadem hodit po našem Stvoření jeden z menších kamínků. Velký šéf s tímto návrhem nakonec souhlasil, i když mu nebyl příliš po chuti. Okamžitě se strhla velká mela a členové osmičky se předháněli v tom, kdo dá šéfovi větší a lepší kámen. Na výběr skutečně bylo z několika barev, velikostí a tvarů. Šéf se ale rozhodl, že si obstará vlastní kámen, což jak se později ukázalo, bylo veliké štěstí pro naše Stvoření, jelikož kámen vybraný kápem, byl o dost menší, než kterýkoliv osmičkou nabízený.
Osudný okamžik nastal.
ŠVIH!
Kámen letí prostorem.
BUM!
Kámen trefuje naše stvoření přímo do tváře.
Pověstný políček přinesl kýžený efekt. Tedy alespoň zpočátku to tak vypadalo. Naše Stvoření přestalo vypouštět jedovaté plyny a začalo zase alespoň troch komunikovat s osmičkou. Velký kápo byl také nadšený, po nějaké době zavládla na jeho hřišti znovu harmonie. Stejně jako všude se ale i v tomto případě jednalo pouze o to, kdy tato dočasná pohoda skončí, protože všechno, co má svůj začátek, má i svůj konec.
Breberky se vrátily! Lépe řečeno se znovu objevily po několika letech schovávání a živoření v temných zákoutích našeho Stvoření. Pro celou osmičku to byla veliká rána. Vztahy všech členů byly tou dobou už znovu na velmi přátelské úrovni. Opět tedy následoval scénář nám všem již dobře známý. Naše Stvoření se stáhlo do ústraní a šéfovi se ho zželelo, proto mu pomáhal a zahříval ho svými moudrými radami. To ale znovu nadělalo zlou krev mezi naším Stvořením a osmičkou. A vše bylo opět v zajetých kolejích. Všichni sami za sebe.
Osmička se uchýlila ke svým kamínkům a naše Stvoření ke svým breberkám, kterým se už opět začalo dařit. A velký kápo? Ten jak již bylo řečeno, pomáhal a hřál naše Stvoření, hořel k němu vášní, tentokrát už ale nikoliv tak bezhlavou jako tomu bylo dříve. Tu a tam se na čas od našeho Stvoření dokonce i odvrátil, aby mu dal pocítit jaké to je dostat se mimo jeho přízeň a také aby na chvilku zchladil aktivitu Breberek, když už to vypadalo, že znovu přejdou do stádia nádoru.
Dlouho se takto dařilo Velkému šéfovi držet naše Stvoření v lati. Breberky si ale našli cestu. Vyvinuly se. Je nutno poznamenat, že Breberek existovalo tou dobou už veliké množství. Některé mezi sebou soupeřili, jiní spolupracovali, všichni ale svým způsobem parazitovali na našem Stvoření. Z tohoto třídního boje však brzy začal vybočovat jeden extrémně agresivní druh Breberky. Byl to velmi nemilosrdný exemplář schopný adaptovat se téměř na cokoliv a zlikvidovat nebo zotročit ostatní druhy Breberek. Kdepak, našemu Stvoření se neblýskalo na lepší časy. Situace se měla začít velmi komplikovat a evolučně velmi mladá a agresivní Breberka měla v této šlamastice hrát hlavní roli.
Říkejme tomuto agresorovi třeba Superbreberka. Superbreberka nejdříve žila podobně jako ostatní Breberky, od kterých se nijak moc nelišila ani velikostí ani sílou. Postupem času se však tento parazit začal na našem Stvoření množit doslova exponenciálně. Při tomto tažení o ovládnutí povrchu našeho Stvoření a zotročení ostatního Breberstva se tento virus stával agresivnějším a agresivnějším.
Velký šéf nebyl nadšen touto situací, ale i on byl proti Superbreberce bezmocný, jelikož ani léčba mrazem, jak jí sám šéf nazýval, také nezabrala a novodobý superpadouch číslo jedna si na mráz vypěstoval dokonce imunitu.
Naše Stvoření se také všemožně pokoušelo zbavit se superbreberky. Výsledek byl ale vždy stejný. Oslabení populace, nikdy však úplné vymizení. Posledním zoufalým pokusem našeho Stvoření bylo nárazové vypuštění jedovatých plynů do svého okolí. Mnoho opravdu nechybělo, aby virus zmizel, nicméně malé množství přežilo a znovu se začalo šířit.
Podíváme-li se na problém našeho Stvoření se Superbreberkou dnes, tak vidíme veliký rozdíl. Kdo by si ale myslel, že k lepšímu, byl by na omylu. Superbreberka naše Stvoření úplně ovládla a zpustošila, ostatní „druhořadé“ Breberky pouze paběrkují, ale postupně také padají jedna po druhé pod železnou ruku Superbreberky.
Odpor Velkého šéfa a našeho Stvoření se postupem času otupil a omezil na menší partyzánské akce jako například: sebezatřesení, injekce černé dýmějové medicíny, cákání vodou, odfoukávání, nebo menší vyměšování jedovatých plynů. Jedná se pouze o krátký výčet. Pokusů jak oslabit krutovládu Superbreberky bylo mnoho, ani jedna však nebyla absolutně účinná. Výše zmíněné techniky zprvu patřili k těm účinnějším, postupem času však i jejich efekt a síla uvadaly.
Poslední propočty ukazují, že naše Stvoření v součastné době obývá přes sedm miliard Superbreberek a jejich počet stále roste a dlouho ještě růst pravděpodobně bude.
Co se týče zbylé osmičky tak ta s nástupem Superbreberky začala přehodnocovat svůj postoj vůči našemu Stvoření. Stále se ho sice stranili, současně ho ale také litovali. To, co zprvu vypadalo jako milá společnost se zvrtlo ve smrtelný virus, na který zatím není lék. „Zlaté kamínky“ znělo z řad osmičky, „zlaté kamínky“.
Jediné co zatím stále drží naše Stvoření při životě je víra v lepší zítřky. Jednou možností je, že se Superbreberka sama uklidní a tou druhou, že bude uklidněna. Tak či onak, vše co má svůj začátek má i svůj konec. Motto, které našemu Stvoření už notnou dobu zní v uších a dodává mu naději, že vše zlé se snad jednou zase v dobré obrátí.
THE END
