Spocenec, pisálek, drbna a kabelka AKA večerní cesta autobusem

Rychlý exkurz do cestování autobusy, problematiky mobilní závislosti a kultury v hromadné dopravě vůbec. V hlavních rolích, spocený cestující, teenager pisálek, panička drbna, krokodýlí kabelka a samozřejmě mobilní telefony. Připoutat, jedeme...

19:01. Snad tam ještě bude. Snad ještě neodjel. Jízdní řád ale mluví jasně. Autobus, směr Mladá Boleslav, má opustit zastávku číslo pět přesně v 19:00. Další spoj vyráží až za dlouhé dvě hodiny. Snad tam ještě bude. 19:02.

Metro konečně přijíždí do stanice Černý Most. Pasažéři se jakoby v transu pomalu přemísťují ke dveřím, které se otevřou, jen co podzemka zastaví. Jeden cestující však vyčnívá. Není to však stylem svého oblečení. Podíváme-li se, jaký šatník zvolili ostatní pasažéři vlaku číslo 1154 na lince B končící na Černém Mostě přesně 19:02:33, tak zjistíme, že jde o skutečně pestrou paletu oděvů a různých módních doplňků či zkrášovadel. Oblečením se tedy onen cestující skutečně neliší. Čím však na svou osobu uvrhl několik zkoumavých pohledů, bylo jeho chování. Byl totiž celý udýchaný a potil se. Popruhy jeho batohu byly kopírovány mokrými pásy potu a každé dvě vteřiny kontroloval své hodinky.

U výstupních dveří, které jsou samozřejmě také vstupní, (přihlédneme-li ale k faktu, že vlak mířil na konečnou stanici Černý Most, můžeme si troufnout nazvat dveře skutečně výstupními) stál tento upocený cestující již notnou chvíli před tím, než vlak vůbec začal zpomalovat. Přešlapoval na místě nalepen na dveřích. Stále přitom kontroloval své hodinky. Mezi ostatními pasažéry už začaly dokonce vznikat teorie vysvětlující chování onoho podivína. Nejpopulárnějšími teoriemi se zdáli být tyto dvě: jedná se o teroristu, který chce vyhodit do vzduchu autobusové nádraží, nebo je to normální, regulérní cestující s močovým měchýřem plným tekutin co si před svou poutí metrem zapomněl odskočit na WC. Vznikla dokonce i teorie spojující ty dvě předešlé, terorista, co si urgentně potřebuje ulevit, než se pustí do svého díla zkázy.

Dveře vrzly a otevřely se. Cestující z nich vystřelil rychlostí přímo obdivuhodnou, mnozí vrcholoví atleti by se ve světle tohoto výkonu museli červenat. Rychlost však nebyla to jediné, co uvádělo ostatní pasažéry v úžas. Ta ohebnost, ta pružnost a elegance, se kterou se vyhýbal ostatním vystupujícím pasažérům, byla taktéž obdivuhodná. Tu obskočit skupinku nahlas se bavících adolescentů, onde zase pomalu pohybující se stařenku. V této adrenalinem nabité události šlo občas opravdu o život.

Vystresovaný cestující, bere schody, které vedou k autobusové zastávce číslo pět, po třech. Svůj atletický výkon posledních několika okamžiků, ještě vyšperkoval skokem dalekým, jímž překonal vzdálenost zhruba dvou metrů a pěti schodů.

19:03. Autobus je stále na zastávce. Tak přeci jen se ta snaha vyplatila. Cestující měl veliké štěstí, autobus už měl být tři minuty na cestě do Mladé Boleslavi. Kvůli velikému množství lidí vracejících se z práce v Praze domů, a také kvůli zpoždění řidiče, který si před cestou potřeboval ještě zakouřit, byl ale autobus stále u zastávky číslo pět.

Cestující neusíná na vavřínech a i posledních deset metrů, které děli patu posledního schodu a přední dveře autobusu, překonává několika tygřími skoky.

„Jed……Ufff……Je………Hrmm. Pardon. Dobrý den. Jednou……uffff……. Boleslav,… Mladá Boleslav.“

„Kam přesně?“

Otázky? Po takovém nadlidském výkonu. Nevídané, neslýchané. Výstupiště, schody spojující stanici metra B s autobusovými zastávkami, i závěrečná desetimetrová rovinka k cíly v podobě otevřených autobusových dveří: pokořeno, pokořeno s bravurou. Teď má však cestující před sebou zdá se mnohem těžší úkol.

„No tak kam přesně do Boleslavi? Nemám na to celej den, už tak mám trochu zpoždění.“

„Errrr….Ehmmmm….“

„Kristova noho! Čoveče kde vás mám v Boleslavi vysadit?“

„Errr…Au-autobusák, prosím Vás“

„Padesát pět.“

„Tady…… Díky.“

Cestující se celý upocený lopotí uličkou rozdělující pravé dvousedadla od těch levých. Dnes večer je opravdu narváno. V první polovině autobusu si není kam sednout. Záměrně je použito sousloví není si kam sednout, místo zcela obsazeno. V dnešní moderní době se téměř všichni cítí jedinečně a velkolepě. V autobuse se tato velkolepost projevuje občas velmi nemilým způsobem. Některá individua si totiž sednou do uličky a vedle sebe posadí své tašky nebo kabelku nebo kabát. Když se někdo zeptá, jestli je vedle volno tak sice většinou řeknou, že ano. Neopomenou, ale u toho povážlivě zvednou obočí a nahlas si odfrknout, přeci jen se tu jedná o jejich velkolepý, osobní prostor. O speciálních případech, kdy si pasažér sedne na sedadlo do uličky, vedle sebe posadí svůj majetek, nasadí sluchátka a zavře očí, se tu raději ani nebudeme zmiňovat.

Takže první polovina autobusu bez šance. Co ta druhá? Cestující pomalu putuje autobusovým koridorem a zoufale hledá volné místo. Vzhledem k jeho nedávnému fyzickému vypjetí a k tomu, že je nyní, mírně řečeno, trošku zpocený, by bylo ideální, kdyby našel celé volné dvousedadlo, aby se mohl trochu rozvalit. Žádná šance. Poslední pětisedačka je také plná. Už je to asi tak. Celou tu hodinovou cestu domů bude muset - . Počkat! Tamhle ten mladík má vedle sebe volno. Slušný člověk, sedí u okna a na sedadle vedle nemá žádné své harampádí. Tak, že by přeci nakonec cestujícího rozpálená stehna dostala svůj kýžený odpočinek v pozici sedmo.

„Dobrý den. Je tu prosím Vás volno?“

Žádná reakce. Snad to místo není rezervované. Cestující chviličku otálí, pak ale pomalu usedá. Velmi pomalu. Pořád nic. Neumřel ten mladík. Nebo je to jen začínající právník, který přeci moc dobře ví, že mlčení znamená souhlas, tak proč by přeci otevíral pusu.

Cestující dosedá a uvelebuje se. Až nyní si ale všiml, že mladík vedle něj má nasazená sluchátka a někomu horečně píše něco na svém mobilním telefonu. Takže žádný nebožtík, právník nebo dokonce křupan, kterému cestující nestál za odpověď, ale, jak se zdá, zcela normální mladík vysokoškolského věku, co je jen velmi hluboko ponořen do své mobilní konverzace.

Cestující už sedí zcela pohodlně. Autobus je již zcela obsazen. Pardon! V autobuse si již není kam sednout. Těsně před tím než autobus vyrazí ze zastávky, si cestující všimne jedné paní v sedadle ob uličku, která sedí v sedadle do uličky, vedle sebe posadila kabelku a někomu velmi nahlas telefonuje. Typický případ oné velkolepé moderní persóny, která kdyby mohla tak zabere snad celý autobus jen pro sebe z důvodu ochrany svého osobního prostoru.

Ne, že by šlo o nějakou klíčovou informaci, ale bylo by asi ještě záhodno zmínit souřadnice oněch třech prve zmíněných protagonistů. Mladík se sluchátky na uších a mobilem v ruce, zaneprázdněn psaním textových zpráv: levá strana autobusu, sedadlo u okna číslo 39. Zpocený cestující, se zpoceným čelem a koláči v podpaží: levá strana autobuse, sedadlo do uličky číslo 40. Velkolepá osoba AKA paní s telefonem u ucha, volajíce komusi dosti hlasitě: pravá strana autobusu, sedadlo do uličky číslo 41. A málem bychom zapomněli. Kožená kabelka světoznámé, francouzské módní značky, věc nezměrného osobního významu pro paní s mobilem u ucha (bodejť by ne, stála přeci jen sedm a půl tisíc korun a je vyrobená z krokodýlí kůže): pravá strana autobusu, sedadlo u okna číslo 42.

19:04. Autobus poskočil, hrkl a rozjel se. Kabelka se mírně naklonila k okraji sedadla. Pisálek omylem zmáčkl jiné tlačítko na klávesnici, rozmrzele si odfrkl a svůj překlep opravil.

„Jééééžiš. Zase jedeme jako nějakou křuskou, rozumíš jo. Jako já dneska nemít migrénu tak jedu do Práglu svym bavorákem, rozumíš jo. To je fakt hrůza. Otřesný, rozumíš jo. Jak těmhle starejm busům vůbec můžou dovolit ještě jako jezdit jo. No hrůůůůza.“, toliko k reakci telefonistky.

Pouze během znavený a stresem zkoušený cestující se usmívá. Je na cestě domů. Nemusí čekat na další, což by v tomto případě znamenalo přešlapovat na zastávce ještě další dvě hodiny. Až nyní tedy na cestujícího přišla ta pravá úleva a mohl se konečně uvolnit.

První fáze jízdy, takzvané vymotávání se z víru pražského, je provázena několika opravdu poctivými zákrutami, jedním semaforem a dvěma napojujícími pruhy, které občas skýtají příležitost k pořádnému a srdečnému protroubení ostatních členů silničního provozu.

Žádný z hlavních čtyř hrdinů si tuto pasáž nijak zvlášť neužil.

„Jééééžiš. Ten zas jede jak prase, rozumíš jo. No to já - . Ó můj Bože!“

Kabelka spadla na zem, poté co nepovšimnuta, dlouhou dobu balancovala na samotné hraně sedadla.

Tuto pasáž si moc neužili ani pisálek a stále ještě trochu zpocený cestující. Pisálek se musel soustředit hned na několik věcí najednou: správně napsat smajlíka, poslouchat hudbu a nějak umě se vyhnout, místy dosti blízko pohybujícím se, zpoceným rukou svého souseda. Cestující se zase samozřejmě soustředil hlavně na to, aby nenarušoval pisálkovu intimní zónu více než by bylo zdrávo.

19:07. Autobus je na rychlostní silnici a upaluje směrem k Mladé Boleslavi. Drobné zpoždění, které nabral na zastávce, chce nejspíše dohnat už v úvodních metrech. To vše samozřejmě v mezích zákona a technických parametrů tohoto dopravního vehiklu.

19:27. Autobus už ukrojil třtinu ze své zhruba hodinové cesty. Nálada a atmosféra uvnitř nijak nevybočuje z normálu, pár desítek hlav co se kývají do rytmu dálničních nerovností. Tu a tam občas někdo něco prohodí se svým sousedem, nebo někdo zavolá svým příbuzným, že už je na cestě domů.

Co se ale děje na sedadlech 39, 40, 41 a 42. Začněme u naší neživé hrdinky, krokodýlí kabelky. Sedí na sedadle a poskytne-li jí k tomu nějaký dálniční výmol příležitost, občas i poskočí. Její sousedka, telefonistka, telefonuje. Zdá se dokonce, že stále s jednou a tou samou osobou.

„Jako rozumíš jo. Byli sme v tom klubu……no v TOM klubu. Né v tom co….nó v tom druhym, né ten jak sem tam byla minulej tejden. Jasný jako jo. Rozumíš jako? Jako a von tam byl jako taky jo, rozumíš. Potkala sem tam pár známejch lidí a pěkně jsme si zapařili, rozumíš jako jo.“

Bereme-li to zprava do leva tak další na řadě je zpocený cestující. Nyní už jen cestující. Po těch dvaceti minutách se už stačil vydýchat, uklidnit a uschnout. V rámci možností si jako jediný ze čtveřice jízdu prozatím vychutnával. Byl poměrně pěkný večer, takže bylo i na co koukat. Západ slunce barvil oblohu do rudých odstínů. Stromy byly také vidět v barvách, které u nich nejsou až tak tradiční. Projíždějící automobily byly barevné a všechny, zdálo se, jako nové. I budovy okolo dálnice tak nějak malebně zapadaly do této večerní mozaiky, kterou cestující pozoroval z okna autobusu. Nutno dodat, že cestující není žádný hipík nebo drogově závislý člověk (feťák), co si něco šlehl a teď má halucinace. Ne. Dokáže pouze z každodenní a naprosto všední záležitosti, jako je právě cesta autobusem z práce domů, vyčarovat nevšední a barvami hrající zážitek.

„Sedi vedle me nejakej fetak. Porad cumi z okna a priblble se usmiva. LOL. Byl dost udejchanej uz na zacatku cesty. Asi si dal lajnu nez sme vyrazili. Ted to na nej asi zasalo pusobit. LOL.“, pisálek stále píše na svém mobilu krátké textové zprávy (v tomto případě 188 znaků dlouhou SMS, která si díky překročení limitu 160 znaků pro jednu SMS, rozdělila na dvě).

Stejně tak jako telefonistka i on nejspíše komunikuje s jednou a tou samou osobou.

19:47. Prostřední část autobusového putování probíhá stále v mezích normálnosti. Slunce už téměř zapadlo a na oblohu se začínají vkrádat první hvězdy. Měsíc začíná být stále jasnější a jasnější.

Někteří pasažéři už vzali svůj boj s únavou a usnuli. Tuto velmi náročnou techniku odpočinku zvládají pouze ti největší autobusoví rutinéři. Nejde tu jen o to, zavřít oči a spát. Důležité je vybrat správné místo kde nechat odpočinout svou hlavu. Bude-li opřená o okno, v případě místa u okna, pasažér pocítí hněv i sebemenšího výmolu. Bude-li opřená o sousedovo rameno, technika odborníky zvaná jako tuli-tuli, a nebude se přitom jednat o přítele či přítelkyni, tak tu máme menší, společensky svízelnou, situaci. V takovém případě pak ale samozřejmě velice záleží na majiteli ramene, jak se s nastalou situací vypořádá. Mezi zkušenými pasažéry převládá technika prostého svěšení hlavy nebo jejího opření o opěradlo a následné, podvědomé držení hlavy v limitech vytyčených oknem a ramenem, či ramenem a uličkou. Spáči v tomto spoji patřili téměř všichni k cestovním veteránům. Žádné drnčení hlav o okna ani špatně použitá technika tuli-tuli.

A co naše kvarteto? Protentokrát začněme z druhé strany, tedy zleva.

Pisálek píše: „Tak ty smazce vedle me dosla stava. LOL. Dada jak mimino. LOL.“

Na pisálka poměrně krátká SMS, pouhých 62 znaků. Zpráva ale naprosto výstižně popisuje dění na sedadle číslo 40. Cestující si dopřává odpočinek. Z vytříbené techniky, kterou používá, je zcela zřejmé, že se již nějaký ten pátek autobusy nechá vozit. Jediné, co mu trochu strhává stylové body, je slina, která se pomalu nechává unášet gravitační silou z rohu jeho úst směrem k jeho tričku, neboli v řeči protřelých pasažérů, I. P. Pavlovův šlofík.

„Jako, dneska sem byla u kadeřníka, jako jo, a normálně co sem neslyšela. Vona už…. Nó tam na Evropský, tam já chodim do jednoho salónu. Jako a vona normálně řikala, že jako má nějakýho milence, jako rozumíš jo.“

Sedadlo číslo 41 stále telefonuje. A stále se nejspíše jedná o jednu a tu samou osobu. Obdivuhodné, čtyřiceti minutový hovor a jeho konec je zdá se stále v nedohlednu. Neživá sousedka na sedadle 42 (kabelka) sedí. (A kouká z okna.)

20:07. Autobus právě vjíždí do Mladé Boleslavi a chystá se zakončit svou pouť. Sjezd z dálnice a vjezd do města měl za následek všeobecné vrtění a protahování a chystání se na opuštění autobusu. Ti, kteří se nevzbudili sami, byli vzbuzeni povykem nebo změnou rychlosti autobusu. Ty největší spáče pak zcela jistě muselo vzbudit velmi prudké a náhlé zabrzdění, doprovázené různými průpovídkami z řad pasažérů. Nutno ale říci, že v tomto případě za to řidič autobusu nemohl. Velmi nebezpečným manévrem ho totiž zakřižoval rychle jedoucí osobní automobil. Moderní doba je holt uspěchaná doba. Otázkou je, zdali je pro řidiče automobilu výhra být doma o pět minut dříve a skoro způsobit nehodu, nebo jet slušně a být doma o těch pět minut později. Mohlo se ale také jednat o manžela co veze svou ženu do porodnice, nebo o otce co veze svého těžce zraněného potomka na úrazovou pohotovost. To už se nejspíš nikdy nedozvíme ani my, ani řidič autobusu a ani jeho pasažéři. Sám řidič autobusu, i když měl nutkáni utrousit o řidiči automobilu, že je to „nezodpovědný debil“, si byl také velmi dobře vědom, že prostě existují situace, kdy je každá vteřina drahá. Sám jednou takhle vezl velmi těžce raněného přítele do nemocnice. Proto si pouze mohutně oddychl, že vše dobře dopadlo a že k žádné nehodě nedošlo a pokračoval směrem k autobusovému nádraží.

„Hele, jako ten řidič se nás fakt pokouší zabít. Jako rozumíš jo. Hrůůůza vopravdu tohleto. No nic hele, ty na mě teda jako čekáš na autobusáku jo? My tam budem tak za pět minutek. Tak páčko jo……Pa…… Jo, jako jasnýýý. Pa. Zatim.“

Minimálně hodinu trvající telefonát je u konce. Zvláštní je, že tak dlouhý hovor nezpůsobil telefonistce žádnou viditelnou újmu. Po takovém telefonátu by mnoho lidí mělo ucho jak karfiol. Zdá se ale, že si hovor všichni zúčastnění náramně užili. Paradoxně nejvíce asi operátor.

„Hele kamo uz sme u autobusaku, tak na me pockej nekde pobliz, nekam treba zajdem. Zatim. LOL.“

Pisálek taktéž dokončil svou digitální konverzaci, vypnul svůj přístroj a vytáhl si sluchátka z uší. Ani on na sobě nemá žádné známky fyzického defektu způsobené psaním několika desítek SMS zpráv. Očekávali bychom přeci nějaký ten puchýřek na palci nebo alespoň nějakou záděrku. Ale nic. Třeba už má pisálek zrohovatělou kůži na prstech.

Kabelka je v jednom ohni. Její majitelka se totiž rozhodla ještě rychle upravit a tak se přehrabuje v kabelce a hledá líčidla. ŠMINKY! ŠMINKY! Hotovo. ZIP! Kabelka opouští sedadlo 42 a stěhuje se na klín své paničky.

Cestující to bere vše s rozvahou. Protahuje se. Protírá si oči. Polehoučku a v poklidu se začíná připravovat na výsadek. Jak hekticky pro něj dnešní večerní cesta začala, tak pohodově a v poklidu skončila. Vidět krásný západ slunce, pěkně se prospat nebo si poslechnou několik desítek, možná i stovek drbů z pražských kosmetických a kadeřnických salónů, to se přeci nepoštěstí každý den. Cestující má tedy jako jediný z čtyřlístku úsměv na tváři. (Kabelka žádnou tvář samozřejmě nemá. Kdyby ale měla, určitě by se nesmála, jelikož ji její majitelka poslední pár okamžiků před výstupem pěkně tahala za uši.)

Autobus zastavuje. Cíle je dosaženo. Dveře se otevírají a ven se valí lavina lidí a zatuchlý vzduch.

Telefonistka a kabelka jsou venku jako první. Stříbrnou medaili získává pisálek a bronz připadá spokojenému a usměvavému cestujícímu.

Telefonistka i pisálek míří každý ke svým známým nebo přátelům, zatímco cestující jde pomalu za nimi. Telefonistka se srdečně objímá se svou kamarádkou a pomalu odchází z autobusového nádraží. Pisálek si gangstersky plácne se svým kamarádem a odchází stejným směrem. Tím samým směrem míří i náš hlavní hrdina prve zpocený, pak unavený a ospalý a nyní vyspalý a usměvavý cestující.

Dvojce telefonistky jde po chodníku na prvé straně vozovky. Dvojce pisálka jde po chodníku na levé straně vozovky. Cestující se loudá za nimi. (Jen tak pro informaci, na levém chodníku.)

Brzy se dostanou mimo dosah lomozu z autobusového nádraží. Ticho. To krásné ticho. Cestující si ho užívá plnými doušky. Počkat. Ticho? Vážně? Ticho a teď. Cestující nebyl od obou dvojic nijak daleko. Rozhodně ne mimo dosah jeho sluchu. Nic ale neslyšel. Snad má něco v uších. ŠŤOUCH! ŠŤOUCH! Ne nic v uších nemá, jeho slechy jsou čisté a plně funkční. Tak jak to, že nic neslyší? Konverzace z očí do očí v reálném čase, zdá se, oběma dvojicím vázla. K tomu, aby skončila tato reklama na ticho, by se oba páry musely nejdříve znovu rozdělit, vzít do rukou své mobily a začít znovu svou mobilní konverzaci.

Po několika křižovatkách na zmíněný scénář skutečně dochází a nejprve se loučí pisálek a jeho kamarád a o křižovatku dále i telefonistka a její kamarádka. Teprve v těchto okamžicích byla obě ticha prolomena.

„Tak čau.“

„Čus.“

To bylo rozloučení po pisálkovsku.

„Tak jako čau.“

„Hele jako čus.“

Rozloučení ala telefonistka.

Náš cestující pokračuje stále sám. Jeho kroky vedou do jedné místní hospody.

„Nazdar kamaráde, tak jak ses dneska měl. Povídej!“

V hospodě už čekal na cestujícího jeho kamarád. A co se dělo? Pár piv, úsměvy, smích, občas záchvaty smíchu, prostě taková normální lidská konverzace z očí do očí.

Cestující opouští hospodu v 22:07. Jeho pozoruhodný den je u konce.

                                                                      THE END