Poslední Všeumělecké Měsíční sympózium

Příběh o tom jak by to jednou mohlo dopadnou s naší Zemí. Příběh čtyř posledních uměleckých mušketýrů a jejich marného boje proti manažerské přesile. Leč přesto příběh s jakýmsi takýmsi Happy Endem.

Každý umělec, malíř, sochař, pěvec, písař dokonce i někteří artisté se každý rok těší hlavně na jeden jediný den. Každý rok se totiž koná speciální a zcela unikátní umělecké sympózium, kde se schází všichni vesmírní umělci. Ať malí nebo velicí, tencí nebo širocí, slavní nebo zkrachovalí všichni si na tuto událost najdou čas a sílu. A kde se takovéto umělecké sympózium koná? Koná se na Měsíci, kam se dnes pomocí nejnovějšího meziplanetárního Měsíčního vlaku každý dostane do několika desítek minut. Měsíc byl vybrán jako neutrální půda již v šestadvacátém století, jelikož to na něj měli všichni umělci zhruba stejně daleko. Pro účel sympózia byl vybrán jeden speciální kráter, který musel být dostatečně veliký, aby se do něj všichni umělci vešli a zároveň musel poskytovat výhled na toho největšího Umělce, na toho, jenž je pro každého malíře, spisovatele, sochaře i pěvce vzorem, a o kterém se dnes vypráví legendy a pověsti. Takový kráter byl nakonec skutečně nalezen a roku 2547 se tak mohlo konat vůbec první Všeumělecké Měsíční sympózium.

Jak již bylo zmíněno, dnes, v jednatřicátém století, jsou schopny měsíční vlaky dosáhnout Měsíce do půl hodiny. Podíváme-li se ale do historie tohoto kulturního svátku, tak zjistíme, že zpočátku samotná cesta na sympózium trvala třeba i několik týdnů a byla důležitou součástí umělcova sebepoznání a uvědomění si své vlastní originality. Mnoho umělců proto v těchto raných dobách při cestě na Měsíc meditovalo a snažilo se najít spojení s tím největším Umělcem.

To, že Měsíc je neutrální půda již dnes také neplatí. Po počátečních neúspěších se lidstvu podařilo úspěšně zabydlet i na tomto vesmírném tělese. S rozvojem a expanzí Měsíčního lidu se zde rozvíjela a stále rozvíjí i specifická Měsíční kultura, která vyniká zejména svým smyslem pro šeď a jistou nadlehčenost. Co bylo však pro všechnu tu uměleckou komunitu nejdůležitější, bylo rozhodnutí Měsíční vlády o zachování Kráteru Všech Umělců, tak se onomu posvátnému místu totiž začalo říkat, a uznání tohoto Měsíčního útvaru nedotknutelnou autonomní zónou.

Ještě samozřejmě nebylo zmíněno to, kdy se ono sympózium koná. Jak už tak u podobných akcí bývá, každý rok se konalo jindy. Někdy se konalo hned z kraje roku okolo stého dne. Nejčastější však byl termín okolo dlouhého, Rudého, dvousetdenního sucha, kdy všichni lidé přežívali v podzemních komplexech. Jednou však termín vyšel i na úplný konec roku, na jednatřicátého kvaziprosince.

Tento rok je přesným datem konání Všeuměleckého Měsíčního sympózia 15. 11. 3013. Tak jako každý rok se i letos všichni umělci slétli do hlavního meziplanetárního přístavu na Marsu, do New Havenu, aby se vydali na svou pouť.

Nyní, po první zmínce Marsu je vám již asi jasné, že lidstvo nyní obývá tuto Rudou planetu. Planetu, kde voda musí být připravována velmi složitou chemickou reakci a kde každá barva je svým způsobem pouhým odstínem červené. Proč tomu tak je? Lidé svou dřívější planetu zcela zruinovali, a když už nebylo co vytěžit nebo na čem zbohatnout tak bylo zapotřebí hledat nový domov. A nebohý Mars byl další na řadě. Stalo se tak roku 2378. S emigrací ze své domovské planety nesouhlasila pouze malá část obyvatel a vy si můžete tipnout jaká. Ano, správně, byli to umělci, pro které byla jejich planeta něčím víc než jen zdrojem obživy a místem, kde každou noc chodí spát. Byla pro ně inspirací a motivací vytvořit také tak dokonalé umělecké a přitom přirozené dílo jako je například západ Slunce nad oceánem.

Leč umělci by sami na té planetě nevydrželi a tak byli donuceni svého největšího Umělce opustit. Ostatní lidé se jejich stesku po bývalé domovině spíše divili a nerozuměli mu. Ostatní lidé si také velmi rychle přivykli podmínkám na Marsu, který byl samozřejmě teramorfován, tedy podmínky na jeho povrchu byly uzpůsobeny potřebám člověka, a to jen a pouze člověka. Žádné zvíře ani rostlina na Mars neletěly a zůstali na své pomalu umírající planetě. Člověk je totiž tou dobou už nepotřeboval, jelikož si jídlo dokázal syntetizovat prakticky z ničeho. Těžko si navíc lze představit to, že by se živočichové a rostliny přizpůsobili roku co má šest set osmdesát sedm dní a pouze dvě roční období, období zimy a období sucha.

Jak již ale bylo zmíněno lidé, krom umělců, kteří se začali separovat, si na tyto podmínky zvykli. Zvířata nahradili malí robůtci a rostliny byly umělé. Ona lidská, po zisku a prosperitě toužící mašinérie, se tedy mohla znovu rozjet naplno.

Roky, desetiletí a staletí plynula a z Marsu se stalo jedno veliké město. To už se samozřejmě nemohlo rozrůstat do šířky a tak se rozrůstalo do výšky. Když už i to bylo málo, tak roku 2747, tedy na rok přesně dvě stě let od vybudování spoje mezi Měsícem a Marsem pro účely konání uměleckých sympózií se vládnoucí vrstva na Marsu rozhodla kolonizovat Měsíc a korumpovat tak i ten poslední klidný přístav pro zbylé umělce.

Zpět ale k 15. 11. 3013. Všichni součastní umělci z Marsu už netrpělivě čekali, až bude jejich vlak připraven a oni budou moci vyrazit na cestu. A kdo že to všechno čekal na nástupišti M1? Byl to pěvec, který bydlí v jednom sklepení na opačné straně Marsu, kde zpívá své staré hluché domácí. Byl to sochař, který žije ve stoce a z odpadků modeluje sochy bájných pozemských zvířat. Byla to malířka, kterou pustili z vězení za to, že malovala na zdi tvary, které připomínali stromy a keře. A to bylo všechno. Jen tito tři, tento nepatrný pozůstatek kulturní společnosti, nyní přešlapoval na nástupišti M1.

Byl-li by, tento příběh mapoval Všeumělecké Měsíční sympózium z roku 3012, tak by na vlak čekal také artista. Ten ale po tragické nehodě z počátku roku 3013 zahynul při snaze předvést několika málo divákům (dvěma opilcům) co všechno za akrobatická čísla v dávných dobách dokázali předvádět spříznění lidoopi. Asi se ptáte, kam zmizeli herci, divadelníci, spisovatelé a různí jiní umělci a umělkyně. Herci a divadelníci byli brzy donuceni asimilovat se, což také většina učinila. Z těch nejlepších se dokonce stali i vrcholoví manažeři. Co se týká spisovatelů, tak jeden, respektive jedna spisovatelka žije na Měsíci nedaleko Kráteru Všech Umělců a hlídá jeho nedotknutelnost. Ostatní umělecké profese nadobro zmizeli z povrchu Marsu i Měsíce.

Vlak byl konečně připraven a tři stateční umělci do něj nastoupili.

Protože všudypřítomní manažeři nerozuměli meditaci nebo rozjímání tak, jak již bylo také zmíněno, zkracovali dobu trvání cesty na Měsíc, až jí zkrátili na půl hodiny. Podle manažerů jsou totiž čas peníze a ty se přeci nemohou vyhazovat pro něco tak fádního jako je cesta nějakých třech nebo čtyřech ztroskotanců na Měsíc.

Meditaci a rozjímání o své vlastní originalitě a jedinečnosti tak umělečtí cestovatelé už dávno vzdali. Každý z nich byl koneckonců jedinečný a originální neboť neměl ve svém oboru konkurence. Cesta tedy uběhla jako voda a vlak už byl v Měsíčním vlakovém přístavu Luna.

Co povědět k životu na Měsíci, nebo jak jí místní nazývají na Šedé planetě? Snad jen to, že je to menší verze Rudé planety, kde jedinou nezastavěnou částí je Kráter Všech Umělců. Lidé na temné straně Měsíce si už dokonce i zvykli na neustálou tmu a adaptovali se natolik, že ve tmě vidí lépe než jejich sousedé ze světlé strany. Jinak ale i zde jsou hlavními zaklínadly zisk, prosperita a výnos.

Tři vystoupivší umělci se tedy pomalu vydávají na cestu Měsíčním velkoměstem do své kulturní autonomní zóny. Po cestě se k nim připojuje také spisovatelka.

Když všichni stanou na pokraji onoho majestátního kráteru, všechny zaplní vzpomínky na vyprávění o Kráteru plném umělců. Nezastavěný prostor, který se před nimi rozprostírá, je opravdu obrovský a pamatuje sympózia, kterých se účastnili tisíce umělců. Dnes to však vypadá, že se ho účastní pouze čtyři.

Sympózium tedy začalo bez nějakého většího ceremoniálu a čtyři umělci se rovnou dali do diskutování o všech možných kulturních záležitostech. Tu a tam každý z nich předvedl výplody své práce za uplynulý rok a tu a tam se prostě jen sedělo a poslouchalo to krásné a omamující ticho, které jinak v Kráteru panovalo.

Součástí kráteru byla také stálá expozice těch nejlepších vrcholných děl, která byla vždy v Kráteru vybírána. V posledních letech tam ale zbylí umělci dávali každý kus ze své umělecké tvorby, aby se zbytečně nemuseli dohadovat, kdo tento rok vyhrál. Jednoznačným motivem číslo jedna u většiny děl byla pradomovina a život na ní. Živočichové a rostliny se pak vyskytovali ve všech dílech. Součástí expozice byl také památník největšího Umělce, toho, jenž kdysi dokázal tyto výtvory vymodelovat, nakreslit nebo nazpívat a poté je přivést k životu.

Sympózium plynulo a plynulo a plynulo. Na konci každého sympózia se vždy uprostřed Kráteru pronášela motlitba k uctění největšího Umělce. I tentokrát se tedy čtveřice postavila čelem k jejich vzoru a odříkala naučený text. Stalo se však něco co se ještě nikdy nestalo. Největší umělec, který si jako obvykle plul vzduchoprázdnem, zahalen do svého šedobílého mračna se usmál a nabídl čtyřem umělcům ruku, aby se k němu mohli připojit v renesanci jeho celoživotního díla. Přesně dva muži a dvě ženy neotáleli ani na okamžik a nabídku přijali.

Co bylo tou metaforickou rukou myšleno? Co se s těmi čtyřmi umělci stalo? Co se stalo s Kráterem Všech Umělců? Co se stalo s Všeuměleckým Měsíčním sympóziem? A co se stalo s hamižnými lidmi na Marsu a na Měsíci?

To je veliká spousta otázek a ne na všechny lze fundovaně odpovědět. Zápisy z lodních deníků všech nelidských mezihvězdných korábů nám ale mohou poskytnout jistou představu. Deníky totiž hovoří o dvou zhroucených vesmírných tělesech ve Sluneční soustavě. Jedno je malé a šedé a druhé je o něco větší a rudé a všude okolo nich je spousta harampádí a zmrzlých lidí s nezaujatými a znuděnými výrazy ve tváři. A co pradomovina? Co onen největší Umělec? Co se stalo se Zemí?

Země se po temných staletích, kdy se ukrývala v závoji temně šedých mraku, znovu zazelenala a zamodrala. Znovu na ní zavládl život. Některé kosmické lodi a kosmičtí průzkumníci dokonce tvrdí, že lidstvo tak úplně nevymizelo a že malá část lidstva žije na znovuzrozené Zemi. To zda to jsou ti čtyři umělci a jejich potomci nebo se jedná o člověka Homo sapiens verze číslo dvě už, ale nikdo přesně neví.

Tak tedy končí příběh o velikém vesmírném fénixovi, který nejprve musel být vypálen, aby mohl znovu povstat z popela. Happy end? Jak pro koho. Pro Zemi ale rozhodně.

                                                                      THE END