Dospělost trochu jinak aneb jak zahnat kocovinu "filosofováním"

Pohled na problematiku dospělosti, nedospělosti, životní zkušeností, strastí a také kocoviny a toho, co všechno je člověk schopen napsat, aby vystřízlivěl... PS jakpak Vám vyšel Váš koeficient životních zkušeností? Překonali jste autora?

Několikrát do roka, vždy na významné svátky nebo výročí, schází se na okraji jedné malebné vesničky dospěláci a nedospěláci. S železnou pravidelností, hovoříme-li o zemích s křesťanskou historií, se tomu tak děje o Vánocích, na Boží hod, o Velikonocích, ale také o svátcích jako jsou například dušičky, ač se to může zprvu zdát trochu divné. Schází se celé rodiny, všichni nedospělí členové si za těmi dospělými chodí pro pochopení radu a někteří a i pro odpuštění. Vždy, ale u nich hledají moudrost a sílu. Tato setkání se tak u mnoha rodin velmi často uskutečňují i na narozeniny a svátek dospělých a to hlavně z důvodu vzdání jistého respektu a úcty, který k nim jejich následovníci, potomci, příbuzní a mnohdy i dávní přátelé chovají.

Průběh takovýchto sešlostí se různí. Jinak takovéto setkání probíhá v jihovýchodní Asii, jinak v Africe, jinak v Americe (Jižní i Severní) a jinak v Evropě. Lze tvrdit, že v každé zemi nalezneme drobné odlišnosti ve vzorci chování nedospěláků k dospělákům. V rámci jedné země, dejme tomu České Republiky, ale existují v různých rodinách další rozdíly ve vztazích mezi dospěláky a nedospěláky a také v četnosti shledávání obou skupin. A v neposlední řadě je také velmi důležitý věk dospělého jedince, zdali mu je devadesát, sto, šedesát či v některých případech dvacet let.

Popišme si nyní takový běžný den setkání mezi oběma skupinami.

Dospělák jak již bylo řečeno, je vždy středem pozornosti každého takového setkání. V již zmíněných, významných dnech ho postupně chodí navštěvovat jeho bližní. Velmi často jako první se na schůzi dostaví nejstarší nedospěláci, kterým je mnohdy vysoko přes osmdesát let, a s dospěláky žili převážnou část svého života a tak si s nimi mají i nejvíce co říci. Jako další přichází na řadu středně staří nedospěláci, pak mladí nedospěláci a pak ti nejmladší nedospěláci, přičemž každá zde zmíněná kategorie nedospěláků je přibližně o dvacet až třicet let mladší než kategorie nedospěláků jim předcházející. Nyní zde může vzniknout jistá milná představa, že nedospělí se okolo dospělých kumulují a že ti nejstarší nedospělí čekají na všechny mladší nedospělé, až dorazí, aby mohla schůze započít. Tak tomu ale ve většině případů není. Setkání probíhají spíše jako štafetový závod. Každá věková kategorie nedospěláků si jde pro dospělákovy rady a moudrosti většinou o samotě, neb každá kategorie má jiná očekávání a jiný vztah k dospělákovi. Takto tedy, alespoň přibližně, vypadá nabitý, dospělákův, časový harmonogram v době schůzek.

Nyní tedy již přikročme k samotnému průběhu těchto radostných shledání. Co mnohé možná překvapí, tak tyto besedy probíhají velmi potichu. Co potichu, většina se dokonce odehrává pod rouškou naprostého mlčení. Dospělák leží a nedospěláci stojí buď okolo, nebo před ním, pokaždé však několik stop nad ním. Každý nedospělý se pak vždy na několik málo okamžiků spirituálně spojí s dospělým a tím celá schůze končí. Na úplný závěr takovýchto shledání se vždy očekává, že nedospěláci dají dospělákům nějaký dar. Velmi obvyklé, hlavně v evropských zemích, jsou květiny, věnce nebo svíčky. Jakmile je celá procedura u konce nedospěláci odchází a dávají prostor další kategorii, případně dávají možnost dospělákovi trochu si odpočinout.

Jak již bylo zmíněno, je mnoho faktorů, které ovlivňují průběh sešlostí, země, region, rodina a věk dospěláka. Ten možná úplně nejdůležitější faktor zde však doposud zmíněn nebyl. Je jím příčina smrti jedince, způsob jak se z nedospěláka stal dospělák. Pokud to byla smrt přirozená, smrt stářím, pak povětšinou tyto schůze probíhají v o dost veselejší atmosféře než sešlosti u tragicky dospělých lidí.

Nyní trošku odbočíme od shledávání se dospěláků s nedospěláky. Příčina smrti? Co ta má co dělat s lidskou dospělostí, nedospělostí či vůbec celým cyklem dospívání lidského jedince? To jsou zcela legitimní otázky. Celá základní teze, koncept, či jádro celé této „filosofické“ úvahy je to, že člověk v průběhu svého života není schopen dosáhnout dospělosti.

Blábol? Možná. Výmysl někoho, kdo předešlou noc vypil více než je zdrávo a druhý den ráno filosofuje o otázkách bytí a nebytí? Velmi pravděpodobně. Zhola nemožná věc a výmysl choré mysli? Ne nezbytně.

Vezmeme-li si základní dvě slova, okolo kterých se tropí tolik povyku a která jsou středobodem několika psychologických, sociologických, biologických a psycho-socio-biologických studií a článků, tak to zcela určitě budou slova dospělý a nedospělý jedinec. Pouze ony čistě biologické studie a články mohou udělat tlustou čáru a život člověka rozdělit na nedospělost a na dospělost. Ale ani u této vědy to nemusí vždy být stoprocentní a i její závěry mohou být přinejmenším nahlodány.

Dospělý a nedospělý. Nedospělý je slovíčko dospělý se záporkou ne na začátku slova. V tuto chvíli musím upozornit čtenáře lingvisty, že rozbor slov je prováděn velmi amatérsky a laicky, spíše až na základech jakéhosi selského rozumu. Nedospělý je tedy slovo dospělý s ne na začátku. Logické. Odtrhneme-li však další část zbude nám už pouze spělý. Toto slovo je nejspíše velmi příbuzné se slovem spět. Spět k jistému závěru, na určitou úroveň, k nějakému cíli. Toto slovo tedy lze považovat za kořen slova. Autor doufá… Budeme-li znovu přidávat ony předpony, dostaneme nejprve slovo dospět a pak dokonce nedospět. Začněme však slovem dospět, což znamená tedy dosáhnout onoho závěru, úrovně či cíle. To nás znovu vrací zpět k oněm třem vědním disciplínám: biologii, psychologii a sociologii. Slovo dospět však budeme konfrontovat pouze s dvěma prvně jmenovanými disciplínami.

Z biologického hlediska člověk dospěje do fáze, kdy se jeho tělo dále nevyvíjí, kdy čas dospívání lidské schránky končí a člověk je fyziologicky dospělý. Tečka. Dále už pouze stárne. Nebo podáme-li to trochu morbidnějším způsobem, spěje ke své neodkladné smrti, ať už bude jakákoliv. A až skutečně daný člověk zemře, dospěje k onomu neodvratnému cíli a podruhé v životě biologicky dospěje. Stane se tedy podruhé dospělým. Dospěje do fáze, kdy jeho tělo přestane žít a začne se pomalu rozkládat. Jinými slovy začne pomalu spět k…. Jak již snad sami vidíte slova jako spět, dospět, spěje a dospěje lze používat v různých konotacích a při různých příležitostech. O vztahu slova dospělý k biologické vědě bychom snad již alespoň mírnou představu mít mohli, proto toto odvětví nyní opustíme.

Psychologie.

Oproti biologickému hledisku nelze přesně stanovit, kdy se lidská duše, psýché nebo cokoliv co se děje uvnitř hlavy člověka přestane vyvíjet. Každý den se dozvídáme něco nového. Každý den nás něčím zásadním může překvapit. A každý den získáváme cenné životní zkušenosti.

Všeobecně je známo, že člověk se stává dospělým mezi osmnáctým a dejme tomu pětadvacátým rokem svého života. V tomto období tedy člověk dosáhne fyziologické dospělosti. Po psychické stránce se ale přeci i nadále rozvíjí a stává se více dospělým každý den. Ukážeme-li si to na příkladu tří psychicky zdravých žen, „dospělých“ žen, mladé pětadvacetileté ženy, její padesátileté matky a pětasedmdesátileté babičky prvně zmíněné ženy. Slovo dospělých je v závorkách z důvodu polemiky nad použitím tohoto slova při hodnocení vývoje lidské psychiky, nemá tedy žádný urážlivý kontext. Pro příklad by šlo použit i tři obdobně „letité“ mužské protagonisty. Každopádně zpět k příkladu. Všechny ženy (muži) již dosáhly statutu dospělá osoba, přesto setkají-li se všechny na společném obědě či večeři, lze předpokládat, že názory nejstarší (nejstaršího) z „dospělých“, tedy té (toho) nejdospělejší(ho) budou mít při daném setkání největší váhu. Celkem logicky, ta nejstarší osoba má totiž nejvíce životních zkušeností. Daný příklad tedy ukázal, v dané trojčlenné skupince, nejdospělejšího, středně dospělého a nejméně dospělého lidského jedince. Doufám, že už alespoň jeden čtenář, krom zcela velmi „filosoficky“ zapáleného autora, zde již začíná chápat komplikovanost používání slova dospělý v psychologickém vývoji člověka. Vrátíme-li se tedy znovu k onomu příkladu tak i ta pětasedmdesátiletá osoba zcela určitě není tou nejstarší osobou na světě a tudíž při pomyslném obědě či večeři by se její pozice jako té nejdospělejší osoby rychle proměnila v tu méně dospělou.

Psychologická věda velmi často k mnoha lidským pochodům přidává přídavné jméno individuální. To je ale u každého individuální. A je tomu skutečně tak. Posloužit nám k tomu může další příklad. Padesátiletý člověk co třicet let den co den pracuje v nějakém dole, nikdy nebyl na dovolené v cizí zemi a ani moc neprocestoval svou zemi, nemá děti ani partnera a když už se vrátí z práce tak lehne do postele a spí. Jistě nešťastný člověk, který si takovýto osud snad ani nemohl vybrat sám a donutily ho k němu vnější okolnosti. Nicméně na jeho každodenní rutině a na jeho životu jako na celku to nic nemění. Proti němu si pak představme pětatřicetiletého člověka. Tedy o patnáct let mladšího člověka, který již za svůj život navštívil pětatřicet zemí, pracoval v několika firmách, má tři děti a partnera a vede spokojený život. Oproti prvnímu člověku se zcela jistě narodil v zemi, která mu takovýto život dovoluje. Nebo měl prostě více štěstí, nebo méně smůly. Každopádně ačkoliv je dělí patnáct let a tudíž by člověk pracující v dole měl mít více životních zkušeností a tudíž při případně večeři či obědě by on měl být tím více dospělým, nebo méně nedospělým, abychom se neodchylovali od prapůvodní myšlenky celé této eseje, tak tomu tak pravděpodobně nebude. Kvantita jeho životních zkušeností pravděpodobně nepřebije kvalitu životní zkušeností cestovatele se třemi dětmi.

Vše je to tedy o životních zkušenostech a jejich kvalitě a přibývající kvantitě. A je tomu skutečně nezbytně pouze tak? Ne jednoznačně.

Poslední příklad životních zkušeností a dospělosti či nedospělosti. Co takoví mniši. Beduíni. Knězi. Prostě spirituálně velmi aktivní lidé, kteří svou každodenní činností ale velmi připomínají onoho padesátiletého horníka z předešlého příkladu. Jejich život, dejme tomu pozemský život se mnohým může zdát jako rutina. Jejich duševní život, tedy alespoň je to očekáváno, je velmi aktivní a měl by tím pádem být i velmi pestrý. Kdo by pak zaujal pozici toho více dospělého či méně nedospělého jedince na večeři či obědě setkal-li by se pětatřicetiletý cestovatel se třemi dětmi a dejme tomu pětatřicetiletý tibetský mnich, který nevystrčil paty z Tibetu? Na tuto otázku si musí každý čtenář najít odpověď sám. Tímto konstatováním zároveň také končí návštěva psychologického koutku.

Jak již bylo řečeno a pokud ne tak teď to zmíněno bude. Toto dílo je pouhá polemika, amatérské snaha o filosofii, či pokus jak si zkrátit dobu s kocovinou na zádech. Spojení životních i duševních zkušeností s dospěláctvím a nedospěláctvím tak může ve skutečnosti být zcela liché.

Pokud ale ne, tak velmi jednoduše lze životní zkušenosti přepočítat na body. Schválně si čtenáři přepočti své zkušenosti na body. Jeden den života jeden bod. To je samozřejmě spíše ta jednodušší kvantitativní část. Abychom zapojili i tu kvalitativní složku životních zkušeností, je třeba vynásobit ono číslo nějakým koeficientem. A to je ta o dost složitější část. Jak zjistit daný koeficient? Zde by mohlo pomoci ego, svědomí a paměť, případně i jiné duši tvořící elementy. Dejme tomu že základní hodnota kvalitativního, zkušenostního koeficientu je 1,00. Vy, milý čtenáři (nebo ty pokud ti můžu tykat, a já myslím, že jo, koneckonců je to moje esej), si pak za každou život měnící, otáčející nebo jinak kroutící událost (narození potomka, smrt rodiče, dobytí Severního pólu, prodělané závažné nemoci…) k onomu základnímu koeficientu připočti jednu setinu. Koeficient tedy začíná na číslu 1,00, což je tedy spodní hranice. Buďme ale realisté, u tohoto čísla asi nikdo nezůstane. Horní hranice kvalitativního, zkušenostního koeficientu je tak tím pádem téměř neomezena. Respektive je omezena především tím co člověk považuje za ony důležité životní události. A to je………chvilka napětí………INDIVIDUÁLNÍ.

Každopádně na základě onoho celkového počtu zkušenostních bodů se pak lidé u večeře či oběda mohou dohodnout, kdo z nich je nejvíce dospělý, neboli, podle mantry tohoto díla méně nedospělý, a celou večeři či oběd tomuto faktu přizpůsobit.

Člověk zkrátka není motýl s přesně ohraničenými stádii svého života (housenka, kukla, motýl). Proto kdyby se sešla na jednom obědě všechna tři stádia, bylo by hned jasné kdo je nejdospělejší a kdo je nejméně dospělý. Řekněme si to ale na rovinu, jak by do té, zcela nepochybně barvité konverzace, asi přispěla kukla…

Uf. Tak. Kocovina pomalu mizí a s ní i ona pomyslná míza a chuť filosofovat o závažných otázkách lidského bytí a nebytí. Když už tě čtenáři (ano, stále ti tykám), tato myšlenka nijak nezaujala ani neoslovila, tak ti alespoň jako správný nedospělák mohu říci, že jsi také ještě nedospělý a že z toho ještě nemáš rozum. A jen tak mimochodem, pro porovnání, chceš-li vědět mé zkušenostní číslo, mé zkušenostní body, tak věz, že když jakékoliv číslo vynásobíš nekonečnem, dostaneš vždy nekonečno. A tak tady kdybychom spolu milý čtenáři šli na oběd či na večeři tak věz, že bych já byl ten více dospělý nebo, jak káže toto dílo, méně nedospělý.

                                                                      THE END