Poslední dny si kladu jednu otázku: “Kolik měsíců klidného života v našich domovech nám ještě zbývá?” Evropa mnohokrát změnila svou tvář nejen kartograficky, politicky, ale i kulturně.
Vyspělé civilizace byly převálcovány barbary, národy byly vyhlazeny nebo vystěhovány. Dnes do Evropy míří tisíce lidí, kteří nemají domov, majetek ani žádné doklady. Mají však úplně jinou kulturu, zvyky a přesvědčení. Míří do Evropy, která je plná humanismu, nespokojených a konzumních lidí. Evropy s ohromnou armádou úředníků a lidí pracujících u počítačů, využívající pro fyzickou práci levnou pracovní sílu z východu. Jsme Evropa přihlížející obsazování Ukrajiny, neschopná jakéhokoli odporu na rovině politické, natož vojenské. Evropa plná politiků unavených předváděním se před svým voliči a vymýšlením nesmyslných nařízení, politiků majících svázané ruce tím, co sami vymysleli. Jsme lidé zaměření na své pohodlí tak moc, že jsme líní si svou pohodlnost i přiznat.
Po světě povstávali aktivisté, kteří ukazovali na bídu většiny populace tohoto světa a hledali způsoby jejího řešení. Ne všichni aktivisté to mysleli skutečně dobře, ale ti, kteří měli v rukou skutečnou moc, možnost rozhodovat a peníze, si často hleděli pouze svého pohodí a snažili se zvyšovat svůj životní komfort, aniž by tušili, že si tak sami pod sebou podřezávají větev. Tito lidé jako první prchnou do destinací, ve kterých mají své majetky, proto o řešení problémů v Evropě moc zájmu nemají. Jejich zájem je přímo úměrný jeho vlivu na volební výsledky.
Vyrábíme stále kvalitnější počítače a telefony, létáme do vesmíru a zabýváme se kdejakými prkotinami, ze kterých děláme ohromné problémy tohoto světa. Skutečné problémy však neřešíme. Ty však stále rostou a zanedlouho budou stát před našimi dveřmi. V jižní Itálii obsazují utečenci domovy lidí, jako jsme my. Lidí, kteří si léta žili ve svém, stěžovali si na Berlusconiho, chodili do hospody a na ryby. Nyní sami nemají kam jít, protože jejich domy jsou plné uprchlíků, se kterými si jejich vláda neví rady. Problémy z Afriky tak vzdálené se přesunuly k nim domů. Je pouze otázka času, kdy tyto problémy dorazí do Prahy.
Dáváme spoustu peněz do výzkumu. Máme bezpilotní letadla a brzy vytvoříme taková i auta. Užíváme věci, o kterých se většině lidí před dvaceti lety ani nezdálo, trpíme však depresemi z banálních problémů, protože jsme odvykli fyzické práci. Dění za dveřmi našeho domu, natož v Africe, nás zajímá jen velmi vzdáleně. Ve zprávách se pohoršujeme nad tím, jak někdo přepadl čerpací stanici, jak nás prezident ztrapnil ve světě, a přemýšlíme o tom, jak využít výhodné úrokové sazby, abychom si koupili větší byt. To, že můžeme někomu pomoci, nás většinou nezajímá, nebo nevíme jak.
Máme nejvyšší čas začít hledat způsob, jak v naší zemi nastavit nová pravidla. Ne pouze pravidla pro uprchlíky, ale pravidla, která v něčem omezí i nás samotné a nastaví znovu konzervativní hodnoty v naší společnosti, která se vlivem jejich odbourávání rozpadá. Potřebujeme začít účinně pomáhat lidem za hranicí naší země ruku v ruce s tím, že tyto hranice znovu obnovíme a přestaneme lézt do zadku EU. Místo investování peněz do zvyšování už tak vysoké životní úrovně Evropanů bychom měli pomáhat řešit problémy těch, kteří jsou na tom hůř než my. Pokud to nebudeme dělat, jejich problémy se dříve nebo později stejně stanou našimi vlastními. Snažili jsme se využít globalizaci světa pro své obchodní zájmy, nyní jsou díky globalizaci problémy Afričanů našimi. Situace je vážná, bude vyžadovat jednotný postup a radikální kroky, které nás všechny omezí. Pokud ji však řešit nebudeme, samozřejmě se zhorší, protože dějiny se opakují. Pak nám nezbude, než aby každý za sebe dělal, co umí, a zachránil alespoň svůj holý život.
