Zázraky jsou možné

Lidé touží po nezávislosti, svobodě, chtějí dobývat svět a objevovat Ameriku. To, co nás však nejvíc omezuje, je naše vlastní myšlení. Stále i mnoho inteligentních lidí věří, že jsme na Zemi díky pouhé náhodě, a tato perspektiva, ze které se na sebe i svět kolem dívají, je velmi frustrující. Vždyť pokud jsme na Zemi náhodou, nejsme víc než jiní živočichové a je také otázkou náhody, co s námi bude. Existuje však i jiný pohled na život, který říká, že pouze ve spojení se svým Stvořitelem překoná naše mysl své limity, můžeme rozvinout plně své schopnosti a naplnit vize, ke kterým jsme stvořeni.

Není žádným tajemstvím, že se věda o evoluční teorii vzniku života na Zemi nachází v krizi. Mnoho vědeckých důkazů dnes jasně svědčí o tom, že tato teorie je překonaná, a proto také vznikají další vědecké směry, které na tyto důkazy poukazují a vážně se jimi zabývají. Mnoho lidí se však brání o tomto tématu přemýšlet a hlouběji se jím zabývat.

Někteří vědci a filosofové věřili v evoluci dlouho před Darwinem. Už ve starém Řecku Anaximander učil, že se člověk vyvinul z ryby, a Empedocles tvrdil, že zvířata pocházejí z rostlin. Dále existovala mnoho let populární teorie samoplození (spontánní plození), která učila, že tvorové mohou povstat náhle z bahna a slizu. Aristoteles s ní přišel 400 let př.Kr. Tvrdil, že hmyz a mouchy se rodí z bahna a když se tak rodí hmyz, proč by nemohla i ostatní zvířata. Teorie zůstávala mnoho set let a vyvrátil ji až Pasteur v devatenáctém století. Je udivující, že se víra v samoplození mohla udržet ve vědeckém světě tak dlouho. Přitom už v sedmnáctém století se ji snažil Francesco Redi svými experimenty vyvrátit. Poté, co uzavřel maso v nádobě tak, aby do něj nemohly být nakladeny muší vajíčka, se žádní červi v mase neobjevili. Jak to, že přes názory významných vědců a navzdory těmto vědeckým experimentům, teorie o samoplození zůstávala stále populární? Důvody se dají shrnout do názoru vědce Haeckela, který řekl, že samoplození musí být pravdivé, jinak by se muselo věřit ve Stvořitele. Stejné je to dnes s teorií evoluční, která je v mnohých oblastech vědecky nepodložená, avšak zůstává argumentem pro lidi, kteří nechtějí přijmout osobní zodpovědnost za své životy před Bohem.

Jedním z argumentů, kterým je evoluční teorie dokládána, jsou zkameněliny. Ty byly zkoumány již starověkými Řeky. V roce 1282 začal Ristoro d´Arezzo, muž věřící Bibli, poukazovat na to, že zkameněliny podporují biblickou zprávu o světové potopě. Vykopal totiž kosti různých ryb a mořské skořápky na vysokém horském štítu. John Woodward, učený profesor fyziky a křesťan, jehož dílo bylo nekřesťanskými autory popsáno jako velmi pečlivá badatelská práce, dospěl k závěru, že zkameněliny ukazují na světovou biblickou potopu, ne evoluci, protože zkameněliny jsou zbytky živočichů zahynulých při velké katastrofě. Jeho práce byla počátkem osmnáctého století tak ceněna, že jeho závěry byly všeobecně uznávány. Víra v potopu se stala populární a zájem o zkameněliny rostl. Začala se rozvíjet věda paleontologie. Obrovská pohřebiště zkamenělin, která byla objevena, mluvila neomylně o dávné katastrofě v dějinách Země, při které zahynulo obrovské množství živočichů. Z fosilních nálezů není možné za žádných okolností určit, kdo z nalezených je předek a kdo potomek, tedy kdo se vyvinul z koho. Jedná se pouze o spekulace a dosazení nálezu do předem připravené struktury Darwinova stromu, ve kterém stále chybí mezičlánek mezi dvěma živočišnými druhy. Nehledě na to, že u řady nálezů se časem zjistilo, že jsou podvrhem.
    
Ke konci 18. století začali lidé opět mluvit o evoluci. Jedním z nich byl Erasmus Darwin, dědeček Charlese, který mladého Charlese velmi ovlivnil. Vyšli z pozorování, že mláďata se vždy trochu liší od svých rodičů, a že tyto odlišnosti (diference) mohou být předávány dalším generacím. Darwin tvrdil, že zvířata s těmito odlišnostmi (variacemi) se rozmnoží, zatímco ostatní budou směřovat k zániku. Silnější přežije a slabší zahyne. Tímto selekčním procesem mohou povstat i nové druhy. Darwin vysvětlil, že k myšlence evoluce byl veden především svými pozorováními na ostrovech Galapágy u pobřeží Jižní Ameriky. Živočišné druhy na Galapágách se sice podobají druhům na pobřeží Jižní Ameriky, ale nejsou zcela totožné. Darwin se začal domnívat, že všechny tyto rasy vzešly z jednoho společného předka. Věřil, že vidí přechodné formy, ve kterých se jeden druh mění v jiný. V roce 1859 vydal knihu „O původu druhů přírodním výběrem”, avšak její dopad nebyl zvlášť velkolepý.

Evoluční teorii nakonec prosadil vědec Thomas Henry Huxley, muž, který podporoval Darwina od prvního vydání jeho knihy. Klíčový okamžik nastal 30. června 1860 při zasedání Britské společnosti pro vědecký pokrok. Darwin v té době „nebyl v kurzu“ a jeho práce nebyla hlavní náplní jednání Společnosti. Přece však bylo rozhodnuto, aby se na zasedání diskutovalo o jeho názorech. Nejprve se ujal slova biskup z Oxfordu Samuel Wilberforce, který hovořil proti evoluční teorii. Jak začal mluvit, bylo jasné, že neví, o co jde. Jeho argumenty byly chabé a Darwinovi se hlavně posmíval. Na závěr svého vystoupení se zeptal pana Huxleyho, zda svůj původ z opice odvozuje od své babičky nebo dědečka. Vědec Huxley ve své odpovědi biskupa naprosto převálcoval. A tak zatímco na začátku zasedání Společnosti byla většina proti evoluci, na konci zasedání, díky Huxleyho výmluvnosti podložené argumenty a biskupově neznalosti, byla většina pro. 

Lidé jsou nakloněni věřit čemukoliv, jen ne ve Stvořitele, protože z toho plynou vážné důsledky pro jejich životy. Proto byla tato teorie, která vypadala vědecky a dávala možnost vyhnout se Boží existenci, tak přitažlivá. Dnes je evoluce považována za fakt a je chápána na stejné úrovni jistoty jako Newtonovy zákony, teorie relativity a kvantová fyzika. Darwinistická teorie byla prosazena a od začátku 20. století se začala vyučovat na školách.

Díky vývoji vědy a techniky se však ve stínu evoluční teorie rodí teorie další  - například teorie inteligentního plánu (Intelligent Design). Ta tvrdí, že moderní výzkum zejména v biologii a biochemii odhaluje takovou složitost života na zemi, která popírá neřízené procesy a náhody a svědčí o jasném inteligentním plánu. Od kreacionismu se liší tím, že nedává žádná teologická vysvětlení, předkládá pouze doklady "nezjednodušitelné složitosti" u živých organismů. Teorie inteligentního plánu neřeší otázku, kdo je tímto inteligentním konstruktérem. Poukazuje na to, že základním stavebním prvkem živých organismů není pouze hmota a energie, ale především informace. Nesmírně složitý svět miniaturních strojů uvnitř buněk řízený DNA ukazuje na jasně daný řád a vyspělou inteligenci. DNA obsahuje molekulu s programem, jak se mají jiné molekuly sestavit, aby vznikla živá buňka a přítomnost takové informace vylučuje náhodu. Informace je něco, co vzniká plánovaně, jinak nejde o informaci.

Pokusím se to ukázat na příkladě:

Článek, který čtete, obsahuje shluk písmen, která jsou však sestavena na základě mé myšlenky, kterou Vám chci předat. Proto tato písmena dávají význam. Článek lze přečíst a získat tak informaci od autora. Pokud vytvoříme nahodilý shluk písmen, žádnou informaci z něj nezískáme, protože žádnou neobsahuje. Základem všeho živého jsou tedy informace obsažené v jejich DNA, které nelze měnit nebo postupně vylepšovat.

Bičík bakterie byl neviditelný až do doby vynálezu elektronového mikroskopu. Díky němu se zjistilo, že bakterie má bičík, který je v jejím těle připojen k motoru. Jedná se o molekulární nanomotor, který obsahuje rotor, stator, hřídel. Bakterie otáčí bičíkem 100 000x za minutu, což ji umožňuje plout tekutinou. Motor je sestaven pouze z několika molekul a je dále nezjednodušitelný. Pokud by chyběla jediná molekula, nefungoval by. Nemohl se vyvinout postupným vývojem, protože postupně by nefungoval. Aby byl funkční, musel být sestaven naráz podle konkrétního plánu, tak jak je. Má přesnou funkcionalitu zakódovánou v DNA bakterie.

Srážlivost krve vzniká kaskádou proteinových molekul, ve které se více jak dvanáct těchto molekul postupně zapojí jedna do druhé, aby došlo k požadovanému výsledku. I když tyto molekuly jsou velmi složité, jedna do druhé přesně zapadají a vytvářejí potřebný efekt, který se spustí, jen když se poraníme, za jiných okolností k tomuto spojování nesmí dojít, aby se nám krev nesrazila v žilách. Jako by molekuly věděly, co mají přesně udělat, kdy to mají udělat, a byly vzájemně uzpůsobeny k tomu, aby to udělat mohly. Přitom problém vykrvácení organismu, jehož jsou součástí, je mimo jejich chápání. Nemohly se vyvinout postupně, “naučit se”, jak tělu zabránit ve vykrvácení.

Procesy, které popisuje evoluce, jsou samy o sobě nemožné, přesto je stále předkládána jako vědecký směr. Nikdo z nás jsme neviděli stavět ohromné sochy na Velikonočních ostrovech, nebo pyramidy v Egyptě, přesto věříme v inteligentní lidi, kteří je vymysleli a vytvořili. Nikdo nebude věřit jakési náhodě, kterou se věci poskládaly tak, jak dnes jsou. Darwin na sklonku života prohlásil, že jeho teorie o vzniku druhů se nezakládá na pravdě, a do dnešního dne opravdu neexistuje vědecký důkaz, že se živočišné druhy vyvinuly ze společného předka. Naopak ve fylogenezi na základě podrobnějšího zkoumání buňky docházejí vědci k přesvědčení, že takzvaný Darwinův evoluční strom má ve skutečnosti tvar pavučiny nebo sítě, což vylučuje jediného společného předka. Darwinismus se neopírá o jediný vědecky prokázaný fakt, který by rozvojem vědy nebyl vyvrácen. Darwinisté tvrdí, že ačkoli tento důkaz chybí, Darwinova evoluce je prostě vědecký konsensus, který považují za pravdu, ačkoli se zatím nedá prokázat. Podobný konsensus však kdysi byla i teorie, že Slunce obíhá Zemi.
Pro společnost je obtížné věřit v Boha jako inteligentního tvůrce, protože tato víra by měla osobní dopad na naše životy a jednání. Lidé si podvědomě uvědomují, že pak by museli být tomuto tvůrci odpovědni za své jednání.
Je však daleko složitější, aby rozumný člověk věřil v argumenty, které nám předkládá evoluční teorie. Teorie evoluce vyžaduje neuvěřitelné zázraky a neexistující fyzikálně-chemické procesy. Víra ve Stvořitele je realistická, protože mnoho způsobů tvoření a procesů, které se odehrály v minulosti, můžeme pozorovat i dnes. Inteligence umí skrze informace projektovat, konstruovat a tvořit bez zázraků - jen v důsledku svých znalostí. Dnes jsou lidé díky svým znalostem schopni dělat věci, které by před dvě stě lety byly nevysvětlitelné a považované za zázrak. Chápání lidí v šestnáctém století bylo omezeno tehdejšími informacemi a rozvoj informací blokovalo tehdejší chápání. Díky lidem, kteří byli ochotni inovovat a dívat se na věci novými pohledy, riskovat a pouštět se za hranice vlastních představ, docházelo k pokroku. Kdybychom člověku ve třináctém století ukázali, v čem se dnes jezdí po silnici, co za nás dělají stroje a počítače…, připadalo by mu to neskutečné, nepochopitelné, protože mezi ním a námi stojí celé generace postupného vývoje, pokroku a informací.

Do deseti let budou jezdit po silnici auta bez řidičů, létat letadla bez pilotů a za deset dalších generací se budou dít věci, které nám dnes přijdou nemožné, protože vnímání a rozum lidí v každé generaci je omezen jejich informacemi a znalostmi. Můžeme však navázat na informace těch předešlých generací a tak jít postupně dál. Svět, kde žije Bůh, je však bez omezení, proto mohl stvořit svět v takové dokonalosti, aby fungoval už na jeho počátku. My pouze částečně odkrýváme a nahlížíme do dílny našeho tvůrce a jeho plánů. Další generace budou schopny chápat a věřit věcem, které nám dnes přijdou nemožné. Nenechme se omezovat rádoby vědeckými teoriemi, kterými se nám snaží něco vysvětlit ti, kteří sami neznají podstatu toho, o čem mluví. Tyto teorie mají za cíl vysvětlit si život tak, abychom nemuseli počítat se Stvořitelem.

Výsledkem jsou generace lidí, kteří věří, že jejich životy jsou dílem pouhé náhody, bez konkrétního plánu a vize. Rostou tak pasivní a frustrovaní lidé. Když se v dobách Darwina začalo hovořit o tom, že  se lidé vyvinuli ze zvířat, bylo to pomyšlení pro mnohé urážející. Mnohem horší než minulost, kterou nám však tato teorie vykresluje, je budoucnost, protože před nás staví fakt, že jsme tu náhodou. Právě v tom vidím příčinu depresí, beznaděje a zklamání naší generace. Potřebujeme počítat se svým Stvořitelem, aby naše mysl byla schopná překonat své limity, objevovat nové věci, tvořit to, co se dnes zdá neuvěřitelné.