A potřetí k uprchlíkům...

S radostí sleduji poslední dny v hlavních televizních zprávách, jak lidé v Rakousku a Německu přijímají uprchlíky a prakticky jim pomáhají na jejich cestě ke svobodě.

Po reportážích, které jsme vídali od jara a které nás informovaly o stavbě plotů, dohadech o kvótách a odmítavých postojích vůči uprchlíkům, nyní tyto zprávy přicházejí jako svěží vítr. Nejsem pro kvóty diktované Bruselem ani bezbřehé přijímání kohokoli. Nejsem však ani pro stavbu plotů  po vzoru Maďarů, kdy problémy necháváme za sebou a je pro mě i nepochopitelná iniciativa našeho bývalého prezidenta a výroky toho současného.

Naším problémem je, že se máme dobře, a veškeré naše problémy a starosti se točí kolem skutečnosti, že si tento stav neuvědomujeme a myslíme si, že se máme mít ještě lépe. Odcházejí ti, kteří pamatovali války na našem kontinentu, a zůstávají generace lidí, které si nedokáží představit, jaké to je žít ve válce a strachu o život. Místo toho, abychom hledali způsoby jak těm, kteří před válkou utíkají, pomoci, hledáme způsoby, jak se jich zbavit.

Než dáme prostor xenofobním výrokům, měli bychom se zamyslet nad tím, jak by bylo nám, kdyby někdo zabíjel naše příbuzné, ničil domy a neměli jsme co jíst. Snad bychom se potom dokázali lépe vyrovnat s různými strachy, které nás přirozeně svírají, když vidíme davy uprchlíků mířící do Evropy, a dokázali bychom se s nimi podělit o to, co máme. Myslím, že by i pan Klaus, kdyby žil v Alepě, hledal způsob, jak přežít. I on by jistě ocenil  pomoc od člověka jakékoli pleti, národnosti nebo vyznání. Od člověka jeho postavení, žijícího v Praze bych spíš očekával výzvu k hledání jasných parametrů a pravidel pomoci těmto lidem, protože ty bude nutné co nejdříve nastavit.

Jako Evropané jsme žili v přesvědčení, jak civilizované a humánní jsme národy, avšak nynější situace jasně ukazuje, že hlavním humánním postojem většiny z nás je bránit svůj klid a majetek. Všechny, kteří by je mohli narušit, vnímáme jako nepřátele. Skrze mohutnou vlnu uprchlíků k nám proniknou i různí "agenti" Islámského státu. Zaměřeni sami na sebe však vidíme nepřítele v každém kdo není podle našich představ. Pod rouškou různých hesel a reklamních sloganů si už ani neuvědomujeme, jak jsme se vzdálili jeden druhému. Kolem sebe vidíme, jak nám stále někdo něco nabízí. Obchodní řetězce se předhánějí v péči o zákazníka a poskytují neskutečné slevy, jiní nám telefonují až domů, aby nám nabídli ty nejlepší holící strojky, každá banka nám chce poskytnout ty nejlepší podmínky… ve skutečnosti nám všem jde hlavně o zisk. Nabízíme co nejlevnější pojištění, služby a produkty, abychom získali zájem těch druhých. Vůbec nám však nejde o to, pro druhé něco udělat, ale získat jejich peníze. To se ukazuje na pochybné kvalitě věcí, které nabízíme. Tato zaměřenost na vlastní blaho se jasně projevuje právě v této době, kdy odmítáme pomoci těm, kteří ji skutečně potřebují. Jelikož z nich nekouká žádný zisk, nejsou předmětem našeho zájmu, a jelikož by mohli naopak náš zisk a pohodlí ohrozit, bojíme se jich. Situace se však bude stupňovat, budou přicházet další a další emigranti a Evropu bude tato skutečnost více a více polarizovat. Evropskou unii to změní a je na nás jakým směrem. Pokud nebudeme proaktivní a nevytvoříme pro tyto lidi jasná pravidla, dokud je čas, neposkytneme základní pomoc a nebudeme ochotni něco ze svého pohodlí obětovat, stejně svůj klid a bezpečí ztratíme. Xenofobní a rasistické postoje nikam nevedou, nejenže ubližují těm, proti kterým jsou namířeny, ale podřezávají větev i pod těmi, kteří je zastávají. Je nutné se umět jasně postavit proti terorismu, škodlivým ideologiím, mezi které patří i islám, avšak strach a obavy jsou špatný rádce a drží nás v otroctví. Naopak ochota pomoci a láska mnohé vyřeší, překoná a přináší pokoj. Xenofobie může rozpoutat nenávist a problémy, na které všichni doplatíme, stejně jako bezbřehé přijímání kohokoli. Praktická pomoc druhým a jasně nastavená pravidla můžou posunout Evropu z byrokratismu a euroabsurdit, do kterých poslední roky zapadá, zpět do reality.

Nenechme se opanovat strachem, ale přemáhejme jej láskou a pomocí těm, kteří ji potřebují. Nám samotným to pomůže nastavit smysluplná pravidla, která tak potřebujeme. Skutečným ziskem není to, kolik vyděláváme a jakým autem jezdíme, ale čisté svědomí a spokojenost s tím, co máme a můžeme nabídnout druhým.