Nesmiřujme se s tím, co vidíme kolem nás. Svobodu druhých musíme respektovat, jinak si nevšimneme, že přicházíme o tu svoji.
Když jsem přednášel na školách o nebezpečí náboženských sekt, vyprávěl jsem dětem příběh, na kterém jsem ukazoval, jak sekty působí. Jedná se o pokus, který byl prováděn na rybách. Pokud vědci vodu v akváriu prudce zahřáli na 80 stupňů, ryby se snažily z vody vyskočit ven, protože voda pro na ně byla příliš horká. Když se však tato voda zahřívala pomalu, ryby se vždy aklimatizovaly a na vyšší teplotu si zvykly. Aniž si to uvědomovaly, pomalu se blížila teplotní hranice, kterou jejich organismus nemohl unést, a v horké vodě se uvařily. Tento princip postupného zahřívání a servírování skutečností používají nejen náboženské sekty, aby získaly plnou kontrolu nad životem člověka, ale také totalitní a autoritářské režimy, které tak získávají vládu nad národy a skupinami lidí. Nebezpečí tohoto postupu spočívá v tom, že si vždy přivyknete na drobnou změnu a novou skutečnost začnete brát jako normální, ta však otevírá dveře změnám dalším a po nějaké době zjistíte, že děláte a akceptujete věci, které byste před několika lety považovali za absurdní a nepřijatelné.
Rusko v těchto dnech obsadilo bez boje část Ukrajiny. Google překreslí své mapy a my si zvykneme - je to daleko a kolik lidí skutečně do minulého týdne vědělo, jestli Krym patří Rusku, nebo Ukrajině, vždyť se tam stejně mluvilo rusky, nebo ne? Média o celé události v poslední době hodně informovala, bylo zajímavé sledovat, jak to dopadne, ale koho se to nějak osobně týká? Přitom právě to, co se děje dnes na Ukrajině, nastavuje v našich myslích způsob, jakým budeme příště vnímat další změny a situace kolem sebe. Ve třicátých letech minulého století zuřila ve Španělsku občanská válka. Španělsko bylo od nás daleko, zdálo se, že to je jejich problém, do kterého nám nic není. Přesto se právě v tomto konfliktu nastavovalo porozumění tomu, co je tyranie a co demokracie. Lidé mohli vidět, co je fašismus a co svoboda. Anglie a Francie zaujaly postoj nevměšování a Německo s Ruskem využilo situace pro zkoušení vlastních zbraní a vojenských taktik. O pár let později pak Německo postupně obsazovalo jedno území za druhým a nikomu to nepřišlo divné, dokud se Polsko nezačalo bránit.
Uspořádání hranic po první i druhé světové válce určily velmoci tak, jak jim to vyhovovalo, bez ohledu na menší země a národnostní skupiny. Takové nakreslení hranic a vytvoření velkých států je z mnoha hledisek kontraproduktivní. Nerespektuje historické souvislosti, etnické a komunitní zvyklosti, čímž podkopává ekonomickou i politickou aktivitu daných skupin. Menší správní celky si více uvědomují vlastní sounáležitost na základě společných hodnot a historie. Lidé mohou aktivněji ovlivňovat dění ve svém regionu a zasahovat do politiky. Čím je centrum rozhodování dál od občana, tím jsou lidé k politice skeptičtější. Vzniká prostor pro různé lobisty a rozhodnutí, které jsou prospěšné jen určitým skupinám. Čím více různých skupin a zájmů je ve velkém státě spojeno, tím jsou rozhodnutí vlády méně akceschopné a reformy neprosaditelné. Roste větší prostor pro podvody a zbytečné regulace, které tyto podvody nevyřeší, pouze umožní zaměstnat nové úředníky a politiky, které nikdo nepotřebuje, ale všichni je musí živit. Švýcarský model kantonů jasně dokazuje, že rozdílné celky spolu mohou žít v jedné zemi, pokud požívají dostatečné autonomie. Není nutné se úplně oddělovat hranicemi, ale spolupracovat v rámci jasně daných vztahů a odpovědností se zachováním svobody i menších celků. Každý politický model by měl být tak jednoduchý, aby se běžný člověk mohl podílet svými rozhodnutími na politickém dění, které se ho bezprostředně týká, a jeho daně byly využívány tam, kde na ně vidí a jsou pro něj přínosné.
Klasickým příkladem pomalé ztráty práv a vlivu na rozhodování je Evropská unie. Mnoho věcí, které dnes ovlivňují životy lidí v členských zemích EU (jaké máme používat žárovky, záchody, paliva v autech…), se rozhodují v Bruselu lidmi, jež vůbec neznáme, a často ani netušíme, o čem a proč rozhodují. Nedivme se potom, že kolem nás roste a bude růst nespokojenost a separatismus, kterého rádi využijí někteří politici pro své vlastní cíle. Ve třicátých letech dvacátého století používal Hitler již zmíněnou taktiku postupného zahřívání a nějakou dobu mu to vycházelo. Nejprve v roce 1936 obsadil západní Porýní a Sársko, když se nic nedělo, vydal se v roce 1938 do Rakouska a ještě v témže roce zabral Sudety i Československo - využívaje k tomu rostoucí nespokojenosti obyvatel s rozdělením hranic po první světové válce a válečnými reparacemi. Získal tak bez boje celkem slušné území.
Někteří politici touží po velkých územích a vládě velkých říší. Hnáni touto vizí povstávají diktátoři s ambicemi spojovat země vojensky nebo politicky do různých svazů, říší nebo unií. Na druhé straně běžní lidé touží po své komunitě, zázemí a možnosti určovat dění kolem sebe. Každý chce mít svou domovinu, kam patří, a mít vliv na své okolí. Pokud je lidem nárok na vlastní území a domov upírán centrálním zřízením nějakého státu nebo unie, působí to nespokojenost, které pak může zneužít jiný obratný politik. Ten takovou skupinu lidí rád přivine pod svá křídla, aby rozšířil svou říši a vliv. Nemusí takto rozšiřovat své území jen vojensky, ale i ekonomicky nebo politicky postupným vytvářením závislosti menší skupiny na své ,"říši'".
My ve středu Evropy jsme stále mezi dvěma kameny - západem a východem. Jednoho se bojíme, ke druhému utíkáme, jeden nás pohlcuje, druhý o nás usiluje, protože slovanské i germánské touhy po silné říši tu žijí stále již mnoho století.
Myslím, že řešením pro Evropu není přidávat se k Rusku ani Evropské unii, ale budovat autonomní státy, které jsou díky své svobodě schopny zdravé konkurence i spolupráce. Nesmiřujme se s tím, když jeden stát pohlcuje území jiného za podpory armády, protože stejně tak nás postupně pohlcuje jiná “říše” skrze svá ekonomická a politická nařízení a regulace.
