Křesťané nejsou lepší lidé

Když se rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že jsme všichni v něčem úplně stejní. I když je člověk vzdělaný, s tituly před i za jménem, má podobné myšlenkové pochody jako člověk se základním vzděláním. I když je člověk introvert, zabývá se sebou stejně jako extrovert. Myslíme v prvé řadě sami na sebe a hledáme způsoby, jak bychom se měli v životě dobře. Vzdělaní nebo introvertní lidé dokáží tento fakt možná lépe zakrýt nebo omluvit, ale jejich jednání je určováno podobnými pudy a logismy jako životy všech ostatních lidí. Rozdíl může spočívat pouze v tom, co si o sobě myslíme. 

Člověk, který v životě něco dokázal a něčeho dosáhl, bude přesvědčený, že je úspěšný. Bude tak vystaven velkému tlaku myslet si o sobě víc, než je ve skutečnosti pravda. K jeho úspěchu totiž mohly přispět různé okolnosti, náhody a jiní lidé. Tato skutečnost se však dá lehce přehlédnout a všechen úspěch přisuzovat pouze svému snažení. Jedná se o určitý projev pýchy, která zaslepuje.  

Člověk, provázený nezdary a ranami osudu, bude mít zase sklony cítit se neschopný, odmítnutý a méněcenný, přitom může mít mnoho nejrůznějších kvalit a schopností, které se nestihly v jeho životě rozvinout. Stejně jako úspěšný člověk i on je ve velkém tlaku myslet si o sobě něco jiného, než je ve skutečnosti pravda.  

Jen málo lidí dokáže vidět realitu. Svět, ve kterém žijeme, nemá stálé hodnoty. Existují nějaké morální zásady, ale i ty se u každého liší, existuje určitý právní systém, ale i ten se vyvíjí a vykládá, jak je potřeba. Hodnoty jsou ohýbány lidmi, kteří myslí na sebe a hledají vlastní blaho - a to jsme my všichni. Pokud nám někdo ublíží, chceme, aby spravedlnost byla nastolena a viník potrestán, pokud však my sami chceme dosáhnout určitého cíle, rádi spravedlnost tomuto cíli přizpůsobíme. Někdo ve velkém, jiný v malém, ale ve své podstatě jsme všichni sobci.

Ani žádné náboženství nám nepomůže toto sobectví vyřešit. Člověk, který myslí jen na sebe, bude jakékoli náboženství využívat pouze k tomu, aby se pokusil sám sebe vylepšit a aby se mu dařilo lépe. Takový přístup k víře pak nemění podstatu člověka, ale pouze vylepšuje jeho vnějšek (jednání). Náboženský člověk se neliší od člověka, který chodí na kurzy asertivity, nebo  sportovce, který v posilovně vylepšuje své tělo. Setkal jsem se s mnoha lidmi (a sám jsem jedním z nich), kteří začali chodit do církve, aby se stali lepšími lidmi a aby Bůh skrze modlitby naplnil jejich představy. Tito lidé se však po nějaké době dočkají zklamání, když zjistí, že Bůh jejich představy nenaplňuje, nebo si zvyknou na určitý pokrytecký, náboženský život a stanou se svému okolí nesrozumitelní. 

Proč bychom toto nasměrování vůbec měli měnit?

Běžně nám nevadí, že jsme sobci a chceme to či ono. Naopak zažíváme uspokojení, když se věci dějí podle našich představ, dosahujeme svých cílů a nemusíme  se moc ohlížet na druhé. Co když se ale věci začnou komplikovat, nabereme si toho moc, naše cíle a vztahy se začnou hroutit. Pak si začínáme uvědomovat, jak jsme byli zaslepení, jaké jsme měli špatné hodnoty a priority a jak nás naše sobectví a zahleděnost do sebe dovedla do problémů. Toto vystřízlivění však často přichází příliš pozdě. Manželství se rozpadá, dostavují se fyzické komplikace nebo deprese a samota. To jsou totiž přirozené důsledky sobeckého jednání - proto je dobré se vyvarovat sobeckému směřování našeho života co nejdříve.

Co může změnit nitro člověka a jeho sobecké nasměrování?

Ať vězí člověk v problémech, nebo se mu daří, je podstatné, jestli je ochotný se pokořit a tak vidět realitu. Viděl jsem lidi, kteří se ve svém životě dostali na dno a určitým způsobem se i od něj odrazili, ale málo bylo těch, kteří by se v této situaci skutečně poučili a svůj život zásadně přehodnotili - stali se pokornými a tím se vyvarovali podobné situaci v budoucnu.

Skutečná pokora spočívá v tom, že si přiznám, že sám své nitro nezměním, a na všechno vlastní vylepšování se kapituluji. Přes všechno své snažení budu totiž jen snažící se sobec, který může podstupovat různé terapie, ale dříve nebo později na něj dopadnou reálné důsledky jeho sobectví.

Bibli zná mnoho lidí a většina z nich uznává, že je to moudrá kniha, avšak jen minimum lidí ji bere vážně. Znalost Bible a jejího historického pozadí nám nepomůže změnit naši přirozenost. Studiem teologie se z nás může stát maximálně sobec vzdělaný. To, co naše nitro změnit může, je vzít ji vážně. 

Evangelium Jana 15. kapitola

4. - 6. verš

Ježíš říká lidem: Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Jako větev nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstává-li v kmenu, tak ani vy, jestliže nebudete zůstávat ve mně. Já jsem ten kmen, vy jste moje větve. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; protože beze mne nemůžete nic dělat. Jestliže někdo ve mně nezůstává, bude jako větev, která uschne;

Ježíš tu říká, že existuje způsob, jak žít v "něm’"  - tak jako větve rostou na stromech. Větvím na stromě se daří, protože čerpají vláhu a živiny z kmene, a tak mohou nést i ovoce. Nejenže samy přežívají, ale i něco plodí. Nikterak je to nevyčerpává, protože onu životodárnou mízu nemusí samy vytvářet, pouze ji předávají dál. Když se větev oddělí od stromu, zůstane sama sebou, nikomu se sice nemusí podřizovat, s nikým o nic dělit, ale dříve nebo později uschne.

Naše sobectví nám nepřinese radost a naše cíle a plány nás dlouhodobě neuspokojí. Naopak - honba za nimi nás dřív nebo později vyčerpá. Je tu možnost přijmout do svého života Ježíše a získat jeho mízu, která nás jako jediná může odvrátit od našeho sobectví. Přijmout pomoc, kterou nabízí Ježíš, je však velký krok pokory, ke kterému se ani mnoho křesťanů neodvažuje. Spokojují se pouze s náboženskými obřady a skutky, které žádnou mízu do našeho života nepřinesou a dělají z nás pouze náboženské sobce. Opravdový křesťan není vylepšený člověk, který má bezstarostný život díky svému úsilí. Je stejný jako všichni ostatní s tím rozdílem, že ví, že sám se nepolepší. Proto dal svůj život Kristu, který mění jeho život svou "mízou".