Zájem o problematiku Ukrajiny zažívá v Evropě a na Západě určitou míru stagnace. Ale zcela neoprávněně.
Evropou současnosti hýbe velký trojúhelník problémů. Řecko, uprchlíci a Ukrajina. Ukrajina je momentálně z těchto témat nejméně skloňována. V podstatě je to dáno tím, jak jsou tyto věci žhavé na mediální scéně. Je trošku nebezpečné, že agendu politikům určují média a ne jasná fakta.
Protože pokud se jedná o jasná fakta, tak problém ruské agrese na Ukrajině, stejně jako ruské agresivity vůči zbytku Evropy a světa, je jednoznačně problém největší. Ačkoliv je problém s uprchlíky problémem civilizačním nebo se tak jeví, přes všechnu hysterii nás uprchlíci stále ještě pořád tak intenzivně a tak nebezpečně neohrožují jako Putin a jeho Rusko.
Řecký problém je pak jednoznačně za těmito věcmi. To, jestli Řecko bude nebo nebude v Eurozóně nebo v EU, přestože to je vážná věc, nás opravdu tak neohrožuje jako Rusko a islámský terorismus.
Přesto politici řeší nejvíce Řecko, protože Řecko je takový docela evropský problém – takový civilizovaný, který se dá řešit na konferencích a nad ekonomickými statistikami – a při řešení těchto hospodářských problémů jsou mnozí politici jako ryba ve vodě.
Naproti tomu řešení problémů s uprchlíky vyžaduje mnohem více politické odvahy, ale rovněž zapojení bezpečnostních složek, obrany, vojáků, tajných služeb atd… A do toho technokratičtí umírnění evropští politici jdou vždy velmi neradi. Připadají mi, jakoby je spíš „bavilo“ řešit Řecko, než řešit skutečné existenciální hrozby.
Jistě by nebylo spravedlivé říkat, že Západ ohledně Ukrajiny nedělá nic. Už toho udělal hodně. Sankce, pomoc, poradci… Na druhé straně je ovšem fakt, že neudělal dost, aby to stačilo. Jsem přesvědčen, že se pro Ukrajinu dá dělat mnohem více – zintenzivnit pomoc, začít dodávat zbraně a rovněž více pomoci s ekonomickou a právní reformou země a s bojem proti korupci a pašování. Ukrajina potřebuje pomoc nejen v boji proti Rusku, ale takříkajíc v boji proti sobě. Tedy proti tomu, co je dědictvím minulého režimu a minulé společnosti. A toto dědictví je obludné. Je naprosto nezbytné Ukrajině s tímto pomoci, protože kriminálně korupční problémy mohou tuto zemi rozložit. Takový scénář by byl katastrofou, protože by Putinovi dával argumenty v tom, že v ruském světě by Ukrajině bylo lépe. Což je samozřejmě nesmysl, ale vyvracejte to, že?
Rovněž by se mohlo zdát, že současná opatrnost Západu koresponduje s pomalu slábnoucí pozicí Ruska a začínajícího konce jeho siláckého naparování a že by nebylo dobré Rusko v takové fázi dráždit, ale prostě ho nechat uhnít.
Ale pasivita je prostě nebezpečná. Západ se tváří, že se čeká, jak dopadne dohoda Minsk II. Pomineme-li silné obavy, věřit ve vyřešení konfliktu díky dohodě Minsk II je naivní, nelze Minsk II brát jako na výmluvu k pasivitě. Výše zmíněné způsoby pomoci Ukrajině nejsou dohodou Minsk II nijak ošetřeny. Stejně tak pod Minsk II nespadá mezinárodní odpor a boj proti putimskému režimu, podpora ruské opozice a boj s ruskou propagandou.
Ano, i v těchto oblastech Západ koná. To, jestli tak činí dostatečně intenzivně, případně dostatečně rychle, může být předmětem nekonečného sporu. Přesto je však jasné, že se aktivita Západu v angažmá ohledně rusko-ukrajinského konfliktu zmírnila. Je uklidňující, že Putin nemá prostředky, aby toto zmírnění posledních měsíců nějak využil nebo zneužil. Ale přesto je to nebezpečné.
Může to totiž v Putinovi vzbudit naděje, že Ukrajina Západ už tak nezajímá, což by ho mohlo svést k iracionálnímu řešení problému, jak se dostat ze slepé uličky, do které se svou nebezpečnou a idiotskou zahraniční politikou dostal.
Jednoduše řečeno, vždy je lepší aktivní než pasivní přístup. Západ by si měl hlídat a aktivně řídit to, jak celý konflikt s Ruskem dopadne, ne jen udělat nezbytně nutné a pak doufat, že jeho protivník je slabší než on.
