Brexit není vítězství, ale prohra. Pokud přinese něco dobrého, tak to, co přinesl špatného, to překoná. Vždycky.
Samozřejmě, že nesouhlasím s těmi, kteří říkají, že brexit je výhra. A nesouhlasím ani s těmi, kteří říkají, že nám v EU bez Británie bude lépe. Nesouhlasím ani s těmi, kteří říkají, že se to podaří napravit. Že nám brexit nějak pomůže. Brexit se nikdy neměl stát a je to totální katastrofa. Jde jen o to, jak minimalizovat škody.
Celé roky píši články a již skoro 2 roky jsem i aktivistou v reálu mimo internet. Dělal jsem to proto, protože jsem cítil, že nový vzestup ruského imperialismu a agresivity, který se projevil válkou proti Ukrajině, způsobuje nejen nespravedlnost vůči této zemi, ale drastickým způsobem ohrožuje i Evropu a nás. To mě přimělo angažovat se, abych se podílel na úsilí zabránit ještě většímu průšvihu. I když jsem se nijak zvlášť aktivně neangažoval proti brexitu, a ani jsem neměl tu možnost, a ani by to nejspíš k ničemu nebylo, protože to byla opravdu britská záležitost, celou situaci chápu jako prohru. Ten větší průšvih, kterému jsme se snažili zabránit, právě nastal. Ale navíc tohle není konec. Otevřela se možnost dalších a ještě větších průšvihů. Proto je nutné nevzdát se a bránit se tomu i nadále.
Co je tedy největší a nenapravitelnou katastrofou brexitu? Je jím pád Británie. Ano, myslím tím pád ve smyslu pád Říma. Británie jako velmoc definitivně padla. Ano, již značné desítky let to nebyla supervelmoc, ale pouhá velmoc, přesto si však držela svůj význam. Politický, hospodářský i psychologický.
Británie se vždy dala považovat za jeden z pilířů západní civilizace se všemi jejími klady a zápory. Se vším co dobrého i špatného přinesla světu. U všeho byla Británie. Obdivovali jsme Británii pro její kontinuitu dějin. Přestože se vzdala svých kolonií, zanechala světu obrovské dědictví, ovlivnila jej a změnila. Chcete nějaký příklad britského vlivu na svět? Jakým jazykem nejčastěji mluví obyvatelé této planety, když se chtějí dorozumět napříč státy a národy? Britská koloniální říše zmizela, ale aglosaská kultura, kterou exportovala do celého světa, je nejúspěšnější globální kulturou v dějinách. Jsme jí poznamenaní všichni, ať se nám to líbí nebo ne.
Anglickou společnost a politiku jsme považovali za vzor. Zdálo se, že Britové jsou slušní, poctiví a mají smysl pro fair play. Zdálo se, že před divokými emocemi dávají přednost chladnému rozumu, nadhledu a suchému humoru. Zdálo se, že jsou tvrdí a neústupní obránci demokracie a svobody. Zdálo se, že britská politika má jistou úroveň. Že ctí nepsané zásady, jasná pravidla hry, a že celá země má jasno tom, kam její národy směřují. Chtěli jsme být jako Britové, kteří nepotřebují psanou ústavu na to, aby jejich země fungovala. Toužili jsme být jako Britové, o kterých jsme si mysleli, že jsou nemanipulovatelní a zodpovědní.
To vše je pryč. Brexit to zničil. Britskost je jako zbořený dům. Jak velké kusy trosek zůstaly a jestli se dají k něčemu využít, ukáže ještě čas. Každopádně celá ta stavba se zhroutila jako domeček z karet.
Británie byla jedním z pilířů západního světa a teď, když se zhroutil, tak ta stavba západního světa samozřejmě ztratila stabilitu.
Zjistili jsme, že ani tisíc let vývoje kontinuálně vedoucího k demokracii neznamená, že se ze společnosti samozřejmě stane společnost zodpovědná. Ani tento dějinný vývoj nezabránil tomu, aby tupá propaganda, populismus a hra na nejnižší pudy, kterou předvedli aktivisté brexitu, zabrala. Lidé se právem ptají, když tomuto neodolala britská společnost s takovou demokratickou tradicí, jak tomu mohou odolat země, kde je demokracie třeba jen 26 let. To je to, co nás děsí.
Britská společnost skočila na špek nezodpovědným slibům a obyčejným lžím stejně jako pohrdané společnosti východní Evropy. Jedni Britové uvěřili lžím a druhým to bylo jedno a vzpamatovali se, když už bylo pozdě. 1000 let demokratického vývoje a britská společnost se zachovala nezodpovědně. To je to, co nás děsí.
1000 let vývoje parlamentní demokracie a přesto zvítězili nezodpovědní lháři a populisté, kteří neměli nic jiného než destruktivní program a kteří po svém úspěchu prostě utekli před zodpovědností. To je to, co nás děsí.
To, že země zažije ekonomicky úpadek, že možná odejde Skotsko, Severní Irsko a Gibraltar a Londýn se bude vzdalovat venkovu, je děsivé. To, že veskrze globální země, která byla světovou velmocí, se izoluje od nejbližšího a nejpřirozenějšího spojenectví s Evropou, je děsivé. To, že Británie opustila dialog mezi Evropou a USA, je děsivé. To, že se v kosmopolitní zemi narůstá nacionalismus a xenofobie, je děsivé. To, že občané země, kterou jsme považovali za potencionální poslední útočiště před zlem hledají, jak tuto zemi opustit, je děsivé.
Je to, jako by Sauronovy armády zla vpadly do poklidného Kraje.
Nejděsivější je to, že se tohle děje v Británii. Že se už na ni nemůžeme spolehnout. Že k ní nemůžeme vzhlížet. Ztratili jsme vzor, ztratili jsme ideál. A co je nehorší – ztratili jsme jistotu. Tak nějak jsme měli v podvědomí zakódováno, že kdyby bylo nejhůř, zůstane v Evropě Británie baštou svobody. Ano, měli jsme v podvědomí zakódováno to, co se stalo za druhé světové války. Bitvu o Británii, Churchillovo „nikdy se nevzdáme.“ A ono se ukazuje, že se už na to nemůžeme spolehnout.
V posledních létech ztrácíme mnoho jistot a to vede k hledání nových a špatných. Rusko toto ztrácení jistot podporuje a nabízí sebe jako novou jistotu. A do toho zmatku se nám potopila Británie. Ztratili jsme pořádný kus jistoty.
A toto je to nejděsivější, co nás mohlo potkat. To je ta největší katastrofa a škoda. A i kdyby byl brexit zrušen, i kdyby se Britové rozhodli vrátit do EU, tak nám naši jistotu už nikdo nevrátí. Jsme poškozeni stejně jako generace Mnichova 1938. Jsme zrazeni. A stalo se to už podruhé.
Brexit je neodčinitelná katastrofa. Zatímco před brexitem se mohlo zdát, že Západ je pouze terčem globálního útoku, nyní je jasné, že Západ je v krizi. To už není přání antizápadních ideologů, ani obava jeho příznivců. Je to empirický fakt. Protože pokud britská společnost není imunní vůči krizi hodnot, tak která ano?
