Boj o naši budoucnost – stát se vrací do hry

Jednou z nejnebezpečnějších věcí, která doprovázela současnou politickou a společenskou krizi v Česku, byla neviditelnost státu. Začíná se to však měnit.

Myslím, že většina lidí různých a často rozdílných politických směrů se shodne na tom, že jednou z nejzákladnějších funkcí státu je ochrana jeho občanů. Před vnějším i vnitřním nepřítelem, před kriminálníky a dalšími hrozbami.

Domnívám se, že stále většina lidi z oněch rozdílných poltických směrů se shodne na tom, že demokratický stát je zároveň institucionálním ochráncem svobody a demokracie. Jistě, k ochraně těchto hodnot máme média nebo občanské aktivity, ale instituce, které mohou skutečně něco dělat pro jejich ochranu, jsou státní.

Zdá se, že v období časově shodném se vzrůstem agresivity ruské zahraniční politiky a se sílící kremelskou hybridní válkou proti samozřejmě nejen naší zemi, jako by se tato funkce státu vytrácela. Neviděli jsme činnost státu v zabezpečení naší země v době rostoucí vnější hrozby. Neviděli jsme jakoukoliv aktivitu státu v oblasti potírání rozvratné činnosti podporované z Moskvy. Neviděli jsme činnost státu v oblasti kontroly vznikajících protistátních domobran a extrémistických hnutí. S hrůzou jsme sledovali, jak stát nereaguje na stále radikálnější projevy extrémismu.

Tato situace je velmi nebezpečná. V dnešní době mají lidé málo jistot. Bouřlivě se měnící společnost, globalizace a postupující multikulturalizace na straně jedné a nověji masivní propaganda, populismus bez překážek a možnost snadné distribuce lží na straně druhé, to vše boří naše tradiční hodnotové a institucionální jistoty. Přesto však většina lidí podvědomě cítila, že stát, zákony a kontrola jejich dodržování jsou jedněmi z mála posledních jistot.

Bohužel, výše popsané jevy začaly vést k tomu, že i tyto poslední jistoty se začaly vytrácet. A pokud se nemáte na co spolehnout, o co se opřít, tak jste ztraceni. A pokud jste ztraceni, tak jste samotni a nějaká jiná skupina, která drží spolu, vás absorbuje nebo eliminuje. Proto byla a je absence státu jednou z nejhorších katastrof naší země.

Jenže zdá se, že právě tohle se začíná pomalu, dýchavičně, jak je v Česku zvykem, měnit. A to je velmi dobře. Možná by se to dalo považovat za „odražení se ode dna“.

Stát začal posilovat armádu. Stát se začal zabývat nebezpečnými politicko-gangsterskými skupinami, jako jsou tzv. Českoslovenští vojáci v záloze. Stát se začal zabývat projevy extrémismu, rasové a náboženské nesnášenlivosti, viz stíhání pana Konvičky.

Stát zasáhl na svou ochranu, viz zásah policie před Úřadem vlády 17. 11. 2015.

A hlavně, čelný představitel státu – ne ten formální, ale ten s největší výkonnou pravomocí – a to premiér Bohuslav Sobotka se konečně ozval (a dal najevo, že tady je), když kritizoval Miloše Zemana za to, co teď dělá.

Premiér Sobotka je tak na dobré cestě stát se váženým politikem, se kterým nemusíte vždy souhlasit, ale víte, jakou má vizi a za jaké hodnoty hraje. A víte, že ty hodnoty jsou i vaše hodnoty. Premiér Sobotka se stává politikem, který si zasluhuje, abychom ho v tomto snažení o obranu státu a jeho demokratických principů podpořili. Premiér Sobotka se stává zástupcem té části naší politiky i občanů, kteří trvají na demokratickém, prozápadním a svobodném charakteru naší země.

Ano, já, člověk, který na podzim 2014 organizoval akce proti Sobotkovi, teď říkám, že je třeba Sobotku podpořit. Protože bez ohledu na jeho přístup, postupy a politickou příslušnost je to premiér demokratické země. A je jasné (a v posledních dnech to dal najevo), že on tuto svou roli plně chápe a je ochoten ji hájit.

Podpořme svého premiéra. Podpořme tak svůj stát. Stát, který potřebujeme a který nám chtějí vzít. Je to naše země.