Revizionismus Íránského prezidenta, Dr. Mahmuda Ahmadínedžáda

V roce 2006 Der Spiegel uskutečnilo interview s Íránským prezidentem. Jeho záznam sklidil a stále sklízí velký úspěch. Íránský prezident, Mahmud Ahmadínedžád, pro jedny zlosyn, pro druhé symbol spravedlnosti a moudrosti, v něm prokázal, že má bezpochyby schopnost vyvolávat u svých posluchačů různorodou škálu velmi silných emocí. Byť jsem se k interview s tímto významným perským akademikem a nynějším prezidentem dostal již před nějakou dobou, rád bych se k němu nyní vrátil, a to hlavně pro ty z nás, kteří ještě neměli příležitost seznámit se s prezidentovými názory. Při té příležitosti chci vyzvednout zejména jednu z jeho částí, která ve své jednoduché logice skrývá zajímavé a nepopulárně stavěné názorové konstrukce.

Poté, kdy jsem sám interview shlédl, zvedla se u mě velká vlna zvědavosti, která mě dovedla k dalším materiálům zprostředkovávající prezidentovy často velmi zamyšlení hodné názory a ideje. Bylo a je proto pro mě čím dále více překvapivé a nepochopitelné, jak tento světovými médií vykreslovaný symbol zla s lehkosti a grácií reaguje na účelově zformované otázky a kritiky oponentů. Jak snadno předkládá jednoduché, pevné, avšak námi často nepochopitelně opomíjené konstrukce a úvahy. Nemohl jsem a stále protonemohu lehce uvěřit tomu, že by takto inteligentní a na první pohled upřímný člověk, který zastává očividně neměnné, stálé a velmi lidské hodnoty, který volá po spoluprácí národů ve prospěch rozvoje lidské společnosti, mohl být ten samý člověk, který chce podle některých rozpoutat třetí světovou válku, který se snaží získat nukleární a jiné zbraně, pro své zlotřilé a bůh ví jaké jiné úmysly. Doufám tak, že i u vás následující řádky vyvolají touhu poznat prezidentovy postoje, a důvody proč je zastává, blíže. Jedině v takovém případě totiž máme právo je podpořit nebo naopak kritizovat.

Část interview s Íránským prezidentem

V interview, v části, o kterém jsem se zmiňoval výše, se Dr. Ahmadínedžád velmi inspirativně rozpovídal po té, kdy se jej redaktor zeptal, proč zpochybňuje zjevné, historiky i svědky potvrzené pravdy o Holocaustu. Prezident Íránu odvětil, že na tuto výtku položí tři velmi jednoduché otázky.

Otázka prvá

Poté, co prezident upozornil, že jako univerzitní akademik má zájem k událostem přistupovat pokud možno vědecky, přešel k prvé otázce. Ta zněla:

„V druhé světové válce zemřelo více než 60 miliónu lidí. Byli to všichni lidské bytosti. Proč jen určitá skupina těch, kteří byli zabiti, se však stala upřednostňovanou a důležitější?“

Redaktor odvětil, že je to proto, že existuje rozdíl mezi oběťmi války a genocidy. Prezident se okamžitě otázal, zdali redaktor skutečně věří tomu, že všichni ostatní z 60 miliónu, byli čistě oběťmi samotné války. Zemřelo mnoho nevinných, kteří s válkou neměli nic společného, pokračoval prezident. Muslimové, křesťané, všichni byli rovněž nevinnými oběťmi druhé světové války. Existuje však ještě druhá, důležitější otázka.

Otázka druhá

„Jestliže se tato událost stala, měli bychom každému umožnit zkoumat ji a studovat. Čím více studií se uskuteční, tím více si budeme vědomi skutečností, které se odehrály. Potřebujeme je otevřít hlubšímu a detailnějšímu studiu a bádání, absolutně v souladu s vědeckými postupy a znalostmi. Historické události jsou přece stále podrobovány kontrolám, přezkumům a studiím. Stále přehodnocujeme, co se stalo před tisíci lety. Proč jsou tedy ti, kteří kladou otázky, umlčování? Proč je na každé slovo, vyslovené na toto téma, vázán tak citlivý a odmítavý postoj? V kontextu s tím se ptejme boha, kde je proroky předpovídaná svoboda a demokracie?“

Otázka třetí

„Když se to stalo, kde se to stalo? Má s tím Palestinský lid něco společného? Proč by za to měli trpět Palestinci? 5 miliónu odsunutých Palestinců žije 60 let v neustálém ohrožení. Ztrácí životy tisíců milovaných, každý den jsou ničené jejich domovy. Můžete argumentovat tím, že Židé mají právo mít vlastní státní správu. Nemám nic proti tomu. Ale kde? Na místě, kde je lidé přijmou, kde si je zvolí a kde mohou vládnout. Ne na místě, kde vytlačují celý národ a okupují jeho území.“

K těmto silným slovům a argumentům Dr. Ahmadínedžáda, bych na závěr přidal snad jen poslední prezidentovu otázku, ta zní:

„Hlavní otázkou je, když se celá věc stala v Evropě, proč za to trpí Palestinský lid?“