Dokud se arabské země hodily globalizátorům do mozaiky jejich politických hrátek, nebyly z jejich strany v přímém ohrožení. Ovšem nyní, kdy se dosáhlo určité arabské demoralizace a povedlo se částečně demontovat jejich celkovou soudržnost, jsou na řadě další kroky dlouhodobé strategie, která má v této fázi za úkol, vypořádat se s těmito nyní již nepotřebnými (opotřebovanými) nástroji - autoritami arabského světa.
Podobně jako ve hře v šach, kdy mnohdy figury oponenta účelově necháváme „neohrožené“ a nutíme jej tak provádět tahy, které jsou v prospěch naopak našich záměrů, globalizátoři ovládají mnohé figury a tahy arabské strany. Jsem přesvědčený, že intervence globalizované části společnosti (zemí pod vlivem americko-izraelské ideologie) proběhla ještě před vyhlášením bezletové zóny nad Libyi. Vůbec celá ta kýčovitě vybarvená arabská revolta a hon za demokracii, jak ji média prezentují, byla od začátku až příliš okatou napodobeninou roku 1989. Možná bychom se podivili, někteří možná ne, kdybychom zapátrali po těch, kdo financovali, ideově „vzdělávali“ a jinak podporovali klíčové jádro arabských nepokojů – tzv. intelektuální třídu. Mám pocit, že zde tak trochu skrze média zasmrádla modifikovaná podoba naší staré známé „pravdy a lásky“. Buď je to skutečně tak, nebo nás média uvádějí v omyl. Každopádně bych se v této souvislosti rád pozastavil nad některými výroky naší „intelektuální obce“, která se k pravdě a lásce hrdě hlásí a intervenci v Libyi podporuje.
Pomocná ruka obyčejným arabům
Zastánci intervencí se z pravidla hají povinnosti bojovat za lidská práva a za osvobození utlačovaného obyvatelstva z područí nevhodného typu totalitní vlády. Kritiky a odpůrce takového vměšování, „bojování za věc“, pak obviňují z bezcitnosti a nedostatku citu pro humanitu, nálepkují je jako výhledem omezené nacionalisty. Pravdou je, že opak je pravdou, že člověk s přirozeným citem pro humanitu a spravedlnost nedělá unáhlené soudy a nehraje si na pána boha, který všemu rozumí nejlépe a jehož kroky jsou vždy jen ty nejlepší. Je zde několik zásadních otazníků. Na čí straně je nepokoji „postižený“ národ, společnost? Je-li potřeba vnějších intervencí, čeho je to známka? Znamená to zejména jedno, že revoltující část je menšinou a tedy taková změna není přáním většiny obyvatel a není tak snadno ospravedlnitelná, jak se nám to prezentuje.
Armáda utlačuje skutečnou touhu obyvatel země
Mnozí namítají, že většina změnu chce, ale militantní část národa ji brání. Zde je ovšem klíčová otázka, zdali jsou zaměstnanci státu (vojáci, policisté, hasiči, úředníci atd.) řádnými občany a členy společnosti. Já tvrdím, že ano, že to nejsou vygumované loutky, vyzbrojené stroje, ale lidé s vlastními názory a idejemi. Je tedy na místě brát jejich postoje jako řádné, občanské a tak je také respektovat. Budeme-li brát a chápat tuto myšlenku jako správnou, co se pak v kontextu s ní vlastně v Libyi děje? Bohužel, to co vidím, je z každého úhlu pohledu jedno a to samé. Vidím trpící, cizími armádami bombardované obyvatelstvo, ztrácející vlastní suverenitu a svobodu díky idejím minoritní části společnosti, která aby uspěla a změnila režim k obrazu svému, musela povolat vnější politicky spřízněné síly. Jedná se pak v takovém případě o přirozenou změnu společnosti, o její svéprávný krok kupředu? V žádném případě nejedná! Jediný, kdo nyní udělál krok vpřed a řídí tuto změnu, jsou globalizátoři, kteří tak ušlápli další díl svobody, který nám na světě ještě zbývá. Takový je můj zjednodušený pohled na věc, takový je můj postoj k intervenční politice v Libyi. Zde je můj nevýznamný protest, kterým se připojuji k ostatním hlasům, kritizující aktuální dění v Libyi.
Zamysleme se přeci …
Pokud se nejedná o vojenský přepad spřátelené země, nemáme jako cizí země žádné právo se jakkoli vměšovat a ovlivňovat tak přirozený vývoj jiné společnosti. Nikdo to právo nemá, jen obyvatele té země ...
