Revoluce, která se nekonala.

Všimli jste si v kontaktu s bankami něčeho zvláštního? Něčeho zásadně nového, něčeho revolučního? Opravdu ne?

Máme za sebou rok se směrnicí PSD2. Nic vám to neříká? To je na pováženou, protože ještě před rokem experti tvrdili, že jde o největší revoluci v bankovnictví. Nic si z toho nedělejte, není to vaše chyba. Je to jednak tím, že věc dostala typicky bruselské nesrozumitelné označení, kterému k lepšímu nepomohly ani banky, jichž se to týká. No a především, zřejmě jste z těch, kterým ani srozumitelné podání tématiky neutkví v hlavě prostě proto, že vám to přijde jako zbytečná věc.

Připomenu, že evropská směrnice pro úpravu platebního styku, která je již součástí českého práva, ukládá bankám povinnost předat za určitých podmínek a se schválením klienta třetím stranám informace o účtu klientů, případně umožnit zadávat platbu. Trochu složitěji řečeno, jedna část se jmenuje služba informování o platebním účtu (AIS - Account Information Service) kdy klient získá souhrnný přehled jeho bankovních účtů u různých bank. Druhé části se říká služba nepřímého udělení platebního příkazu (PIS - Payment Initation Service) která umožní klientům online zadat platbu z bankovního účtu bez přímého přístupu k jejich internetovému bankovnictví. V praxi to vypadá tak, že se v ideální případě z aplikace vaší banky, nebo aplikace jiného subjektu, můžete podívat nejenom na stav účtu u této banky, ale i na souhrnné stavy účtů které máte u jiných bank, nebo dokonce můžete z této aplikace zadat platbu v jiné bance. Platba na eshopu bez odskoku do Paypal a tak podobně, například.

V průběhu roku 2018 a počátkem roku 2019 se směrnicí začala řídit většina bankovních subjektů na českém trhu. Například z internetového bankovnictví Komerční banky se tak dostanete k informacím o účtech třeba u Air Bank nebo České spořitelny, můžete si u nich zkontrolovat zůstatek, zadat platební příkaz. U ostatních je to podobně, v různém rozsahu a v různé kvalitě se klienti téměř všech bank mohou dívat do všech svých účtů, nehledě na to, u jaké banky je mají. To zní dobře, že? Jenže …

Na sklonku roku 2018 byl zveřejněn průzkum STEM / MARK s docela rozpačitými výsledky, co se týká zájmu o výsledky implementaci PDS2. Údajně revoluční řešení odmítá každý druhý Čech. Z nich 56 % respondentů uvádí, že multibankovní aplikaci nepotřebují, 34 % se obává úniku dat, 38 % se obává toho, že banka bude mít údaje o transakcích v jiných bankách a obráceně a 7 % se obává složitosti. V komentářích expertů je možné se dočíst, že na vině je prý extrémní a neodůvodněná opatrnost Čechů. To je nesmysl. Podle jiného průzkumu zahrnujícího státy východní i západní Evropy se totiž neochotou sdílet a poskytnout finanční osobní data třetí straně (tedy mimo svou banku) řadíme zhruba do poloviny a o hodně opatrnější jsou Němci, Holanďané, Rakušané a Francouzi. Češi jsou na špičce jedině v tom, že nejvíc ze všech podmiňují přistoupení k multi banking bezpečností dat. A dále – když už jsou klienti ochotni vydat se do neznámých vod multi bankingu, tak rozhodně ne cestou služeb jiného subjektu, než vlastní banky – té „hlavní“. Z 60 % preferují právě její aplikaci, a jenom 12 % by se svěřilo multibankovní aplikaci od nezávislé společnosti.

Shrnuto, podtrženo: klienti nevidí na multibankingu nic moc užitečného a lákavého. Tak proč to vše? Že by EU vyhověla poptávce po něčem, co nikdo nechce anebo že by služby s PSD2 související byly špatně koncipovány a nastaveny?

Nápovědu najdete v různých prezentacích poradenských firem. Maloobchod, nebankovní úvěrový sektor, ti všichni v implementaci PSD2 vidí příležitost zvýšit hodnotu, banky doufají v nové konkurenční příležitosti a odsávání méně loajálních zákazníků od méně pružných bank, společně se všichni těší na změnu platebních preferencí v některých zemích. Co se ale v prezentacích dočtete jenom okrajově a v bezobsažných větách je to, co PSD2 přinese zákazníkovi. Není totiž co popisovat, kromě frází o výhodách konkurenčního prostředí. Není se tím pádem ani co divit, že banky dosud nebyly schopny klientům ukázat v čem by multi banking měl být pro ně užitečný. Revoluce se nekonala.

Přitom to chce to jenom jedno – předem naslouchat zákazníkům. Jakkoliv, třeba prostřednictvím průzkumů. Nebo ještě lépe neklást otázky, protože otázka předurčuje odpověď, prostě jenom poslouchat. I na to existuje vyzkoušená a propracovaná cesta. Chce to odvahu vyhnat  poradce  žijící v bublinách marketingových teorií a ponořit se do prostředí, v němž klient žije. Kdyby tohle někdo udělal, nikdy by nemohla být směrnice PSD2 tak přeceňována a neužitečně implementována.