Prázdninová óda na 21.století

Také cestujete? Je to paráda, tohle cestování v jednadvacátém století, téměř bez starostí. Hlídám si v podstatě jenom tři věci - iPhone, pas a platební kartu. Ne, že bych nic jiného nepotřeboval, ale vystačil bych si s touto svatou trojicí.

Pas, no to je prostě pas. Dnes už ale s tou krásnou funkcí scanování a automatické kontroly. Mimochodem, až nedávno jsem si všiml na letišti v Izraeli, že se na obrazovce objevila moje fotka jako originál, barevná, ne černobílá jako v pasu. Big Brother je zasíťovaný po celém světě, ale tohohle bráchu já mám docela rád, hlídá mne a střeží.

V telefonu mám uložené elektronické letenky, u gatu scanuji z displeje QR kód a s neláskou vzpomínám na papírové knížečky s letenkami a check-in na letištích a fronty. Mám tam také potvrzení ubytování z booking.com, na recepci nehledám po kapsách vytištěné maily z hotelů. Mám tam email, všechny komunikátory jako WhatsApp, Viber, kontakty. Spojit se mohu s kýmkoliv a kdykoliv, díky odstřelení ostudného roamingu v EU už i za přijatelné prachy. IPhone spolu s Googlem Vševědoucím mi pomůže najít cestu, jízdní řády, ve většině mých destinací dokonce i městské hromadné dopravy. Z telavivského autobusáku Arlozorov na Allenby 60? Z Holliday Inn v Bloomsbury do kanclu na Wilton Road / Westminster? Tady máš časy, zastávky, na tohle si dávej bacha a nastoupit už musíš sám.  Všechny ty záznamníky, foťák, poznámky, to vše mi vytvoří report z cest takový, jako nic nikdy předtím. Zahazuji špatně poskládané mapy, notesy s tužkou, diáře s telefonními čísly a adresami. Kdybych si nevzal čtečku, tak mám v telefonu i pár knížek, audioknihy, hudbu, podcasty. Nuda na palubě letadla? Kdepak. Už nemusím vláčet tlustoknihy nebo číst palubní magazíny.

V smartphone ale mám také elektronické bankovnictví. Tohle je ten největší vynález, prostě pecka. Tak třeba - pro případ průšvihu si nechávám na hlavním účtu spojeném s platebními kartami jenom nezbytnou částku. Když dojde, přes telefon třeba na zastávce autobusu přesunu potřebný obnos z vedlejšího účtu na hlavní. Všude platím kartou a v aplikaci si občas kontroluji, kolik, kde a případně v jakém kurzu. Super funkce jsou oznámení, i Izraelce, kteří jsou technologicky o pár kroků před námi, udivuji tím, že si po zaplacení kontroluji účet na displeji telefonu - když mi přijde z Komerční banky oznámení o platbě. Nemluvě o jistotě, že neprošvihnu žádnou platbu týkající se provozu domácnosti, že mohu v klidu uprostřed prázdnin poslat na účet dětem peníze, i kdyby jim došly třeba v tramtárii a já byl zrovna v nějaké jiné tramtárii. Napadlo vás co se stane, když ztratím IPhone? No, drahé to bude, ale ne katastrofa. Zálohu mám na cloudu.

Vše ostatní se dá pořídit za peníze, tedy pomocí plastového obdélníčku. Ne všude je to snadné, ale je to čím dál tím lepší. Jeden známý před pár lety před cestou do Izraele kamsi psal o dilema zda vyměnit doma koruny za dolary a ty potom na letišti za šekely. Jemně jsem ho upozornil na to, že bankomaty jsou v Erec JIsrael rozšířené minimálně jako v České republice a že s kartou nejenom že vybere hotovost, ale že hlavně může prakticky všude kartou platit, snad jenom někde částky do 25 šekelů (asi 150 Kč) budou chtít cash. Poplatek za výběr z bankomatu bohatě vyváží to, že neriskuje ztrátu hotovosti, při placení se mu napočítá střed a ve výpisu má potom přehled co kde platil. Už vůbec jsem nepochopil, proč by měl platit poplatky za dvě směny - z Kč na USD a potom na ILS. No jo, namítal, ale peníze potřebuji třeba na pojíždění po Jeruzalémě. Prdlajz, zněla má zdvořilá odpověď. Jízdenky na skvělou moderní tramvaj, která jako páteř v Jeruzalémě spojuje vše podstatné, si koupí prostřednictvím karty, trvá to chviličku, my jsme s dcerou tak vycvičení, že zakoupení jízdenek s platební kartou trvá asi 30 vteřin - máme rozdělené co kdo na displeji mačká :-). Abych nezapomněl, s platební kartou si v Tel Avivu mohu kdykoliv na některém z několika set míst půjčit bicykl a zase jej vrátit, levně a rychle.

Občas se tedy záhada vyskytne, ne že ne. Před pár dny mi na pokladně na Massadě paní sdělila, že na kartě nemám žádné peníze. Mrknul jsem na aplikaci, nesmysl, mohu zaplatit třeba za padesát autobusů turistů, ale pokladní terminál hlásí něco jiného. Zaplatil jsem druhu kartou k jinému účtu a za půl hodiny tou první na pokladně ve vedlejší restauraci zase v pohodě. Proč to? Netuším. Nebo bankomaty na Kikar Zion, kde občas vybírám hotovost. Beru je po řadě od toho pravého. První - není spojení s bankou, druhý - nemáte prostředky, třetí - tyto karty nebereme, čtvrtý (identický) vyplivne šekely podle přání. Hmmm. Uznejte, že tohle jedno promile problémů, které ani problémy nejsou, vlastně spíš pobaví.

Kartou platím třeba také za městskou v Londýně. Jsem přihlášený do jejich informačního systému, kde mám registrovanou platební kartu. Na letišti vlezu do metra, na sloupek u vstupu přiložím svou českou platební bezkontaktní kartu a při vystupování znovu. Do autobusu to samé, jenom při vystupování už nic dělat nemusím. Večer se v aplikaci na iPhone nebo na webu podívám kudy jsem jezdil a kolik to stálo. Potřebuji účet pro zaměstnavatele? Vytisknu si jej. Žádné jízdenky, žádné studování tarifů.

Fakt je, že do jedné sousední země jedu vždy minimálně s dvěma kartami a pořádně nastavenými stavy na účtech. Rakousko. Není to tak dlouho, co jsem si chtěl v centru Vídně vybrat hotovost a následovala nechutná série problémů, které vyústily v odjezd domů, s pár centy v kapse. Kartové centrum Komerční bance tehdy reagovalo svižně, ale s rakouskou byrokracií nezmohli nic a dozvěděl jsem se, že v Rakousku musím počítat s jistými zvláštnostmi. Třeba kdybych prý měl VISA kartu, tak bych se divil ještě více. No, divit se už v Rakousku nebudu ničemu, zvláštního je tam toho opravdu hodně, víc než někde v exotice.

Ale to je jedno. Povídání končím v Chorvatsku. Zatímco tu sedím na terase, píši a za piniemi se modrá moře, manželka s dětmi kdesi ve městě nakupuje. Cink, podle displeje právě vybrala 400 kuna, cink, právě zaplatila v supermarketu. Cink, platíme za mýtné, za palivo, za všechno. Cink, ať žije 21.století. Velký bratře, nevadíš mi, díky za pomoc, pojď dál, vykecám ti ale jenom to co budu chtít. Možná.