110 let od narození Astrid Lindgrenové. Ženy, která se bála Rusů více než Hitlera

Autorka Pipi Dlouhé punčochy by právě dnes oslavila 110 let od svého narození. Díky jejím knihám pro děti ji zná celý svět. Ale málokdo ji zná jako ženu, která za 2. sv. války psala s až dokumentární přesností válečné deníky.

Na den přesně před 110 lety se narodila později slavná švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová, psalo se 14. listopadu 1907. Prožila 1. i 2. světovou válku. Když se blížila a pak i vypukla 2. světová válka, nevěřila, že může být horší než ta první. 

Pocity Astrid Lindgrenové, její obavy, myšlenkové pochody, její strasti, ale i radosti z let 1939 až 1945 znal svět minimálně. A když už, tak jen zprostředkovaně. Teď má ale zájemce možnost zjistit více a “přímo od Astrid Lindgrenové. 

Deníky se staly senzací

Právě z období 2. světové války je totiž deníková kniha Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945. Slavná švédská spisovatelka, autorka oblíbených knih pro děti jako jsou například Děti z Bullerbynu či Pipi Dlouhá punčocha, ve svých denících popisuje nejen válečnou vřavu a mašinérii, ale rozebírá v nich i život své rodiny a obyčejných lidí.

Kniha Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945 vyšla poprvé teprve nedávno ve Švédsku. A okamžitě se staly senzací. Autorka dětských knih si v knize odvážně, s humorem i láskou stojí za svými názory, ukazuje se v nich jako přesvědčená humanistka. Zpočátku je psala ještě jako matka dvou dětí a žena v domácnosti. 

Do svých deníků ale přidávala i výstřižky z novin a časopisů, k nimž psala své postřehy. Později přibyl ještě další zdroj - dopisy lidí, protože Astrid začala pracovat v oddělení pro dopisovou cenzuru. A právě dopisy jí byly následně jedním ze zdrojů informací o dění ve válkou zmítaných zemích, případně o údělu pisatelů, Židů a podobně.

Spisovatelské vlohy

Už z válečných deníků je jasné, že zpočátku ještě “nespisovatelka” Lindgrenová měla velký literární talent, psala své záznamy se snahou o co největší dokumentární autentičnost a se smyslem pro chronologii, obraznost, svědectví a pořádek. 

25. prosince (1942)
Čtvrté válečné Vánoce jsme oslavili ve Stockholmu. Poprvé v životě jsem je nestrávila v Näsu. Ale měli jsme se tak hezky, že už mě napadlo tu zůstat i napřesrok. Asi před týdnem se Karin v krku objevil nějaký zánět a doktor nás den před Vánoci strašil, že se jí udělají čepy, ale vida, na Štědrý večer už byla bez horečky, zcela pohlcená vánoční náladou. “Maminko, pojď si ke mně sednout a budeme se spolu radovat z toho všeho štěstí,” řekla mi. Dokonce i Lars vypadal spokojeně a klidně. Dostal lyžařské kalhoty, bundu, sportovní i obyčejné ponožky, knížky, peníze pokroutky a fotoalbum. Karin dostala deštník, kabát do školy, rukavice, hromady knížek, kromě jiných toužebně očekávanou Alenku v říši divů, cukrátka, nějaké hračky a tak dále. Letos jsme měli i pravé svíčky, i když tentokrát jen 10 pro Karin. Já jsem ale jako obvykle měla nějaké schované. Jídla bylo dost. Ušetřili jsme si kupony na vepřové - a toto se mi podařilo sehnat: 3,5 kg vánoční šunky, huspeninu, játrovou paštiku domácí výroby, sekanou, telecí ledvinky ze Smalendu (ale ty zmizely ještě před Štědrým dnem). Sturemu se z různých stran podařilo posbírat toto: velkou slepici, uzeného úhoře a pěkný kousek sobího hřbetu. Ze Skane jsme měli dostat zajíce, ale ten nakonec nedorazil, což bylo jediné štěstí, jinak už by to bylo obžerství. Upekli jsme koláče, perníčky, koňakové věnečky a náruč dalšího cukroví přivezla babička.
Zítra k nám přijdou Friseovi na oslavu, budeme mít různé druhy masa (šunku, jazyk a sekanou) s bramborovou kaší, sleďový salát, zapečené uzenáče, játrovou paštiku a uzeného úhoře. Bude to náramná zábava.
Ve světě je bída. Němcům se nedaří v Rusku ani v Africe. Ozbrojená povstání značných rozměrů - to musí přece znamenat začátek konce.

(Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945, kapitola 1942, str. 151, 152)

Kniha Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945 je velmi zajímavým pohledem nejen na 2. světovou válku. Jde zároveň o pohled do domácnosti slavné spisovatelky, do její duše i povahy, o pohled do dění a smýšlení obyvatel neutrální země. A v neposlední řadě jde o pohled na Astrid Lindgrenovou nikoli jako na autorku dětských knih, ale svým způsobem jako na obyčejného člověka, který s dokumentární přesností sbírá co nejvíce informací o válce, které následně sám komentuje.

Nenech Rusy přijít sem k nám!

Přestože Lindgrenové Švédsko bylo neutrálním státem, obavy panovaly i tam. Především na základě toho, co se dělo ve Finsku (které bylo napadeno Sověty) a později v Dánsku a Norsku. A Astrid Lindgrenová v tom měla jasno - největší hrozbou byl pro Švédsko Sovětský svaz a jeho armáda.  Strach právě z případného příchodu Rusů do Švédska se vlastně prolíná de facto celou knihou.

V tomto ohledu viděla Astrid Lindgrenová určitou ochranu před ruskou armádou v Němcích. Lindgrenová při svých úvahách a myšlenkových pochodech vycházela evidentně především z doslechu od Finů, z hrůz, které při svém obsazení Rusy právě obyvatelé Finska prožívali. A dokazuje to i řada pasáží v knize Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945.

(...) Nejhorší je, že už si pomalu přestáváme přát porážku Německa, protože Rusové se dali znovu do pohybu. Během posledních dnů obsadili pod nejrůznějšími záminkami Litvu, Lotyšsko a Estonsko. A oslabené Německo by pro nás na severu znamenalo jedinou věc - že Rusové pohltí i nás. To už snad radši budu celý život vykřikovat “Heil Hitler” než tu mít Rusáky. Nic horšího si představit nelze. U Elsy Gullanderové jsem v neděli potkala jednu Finku, vyprávěla příšerné věci o finské válce a o tom, jak se Rusové chovali k zajatcům. Její vlastní bratr se akorát dostal ze zajetí, mlátili ho tak, až mu krev tekla z uší, nosu i úst. Jiného prý zavřeli do místnosti s lustrem o stu žárovkách a tam ho nechali, dokud neoslepl. Působila naprosto důvěryhodně, takže to musí být pravda. Ze všeho nejhorší bylo, když Rusové před sebou do boje proti Finům strkali polské ženy a děti. Finští vojáci, kteří nedokázali unést, že by do nich měli začít střílet, se dobrovolně vzdali - za to je postavili před válečný soud. Stejně jako každého, kdo nevydržel mučení v ruském vězení a vyzradil všechno, co věděl o domácí obraně. Ale když člověku vrážejí pod nehty rozžhavené jehly (a ona přísahala, že je to pravda), asi není tak snadné vydržet. Tři finské bojovnice domobrany Rusové prý ukřižovali. Slyšela to, ale nemůže zaručit, že je to pravda. Pravda je ale to, že Rusové v Pečenze unesli 10 členek domobrany (dívenky mezi 8 a 12 lety). Od té doby o jejich osudu nikdo neslyšel.
Ne, dobrý Bože, nenech Rusy přijít sem k nám!

(Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945, kapitola 1940, str. 53, 54)

Kdo byla Astrid Lindgrenová

Autorka knihy Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945, Astrid Lindgrenová (14. 11. 1907 - 28. 1. 2002), byla celosvětově úspěšná švédská spisovatelka. Proslavila se především jako autorka knih pro děti. Psala ale i romány, povídky, divadelní hry, poezii či filmové a divadelní scénáře. Její knihy byly přeloženy do 70 jazyků ve více než 100 zemích světa. 

Astrid Lindgrenová obdržela v letech 1944 až 2001 velké množství mezinárodních i domácích vyznamenání a literárních cen. V roce 1958 jí byla udělena Cena Hanse Christiana Andersena, která je považována za nejvyšší možné ocenění autorů dětských knih. V roce 2002 po její smrti švédská vláda zavedla Cenu Astrid Lindgrenové pro spisovatele dětské literatury.

Nejslavnější knižní hrdinka Astrid Lindgrenové - Pipi Dlouhá punčocha - vznikla z příběhů, které Astrid vyprávěla své dceři před spaním. Z dalších známých knih u nás vydaných bychom asi neměli zapomenout například na knihy Děti z Bullerbynu, Skřítek Nils Karlsson, Karkulín ze střechy či Ronja, dcera loupežníka.

Pár slov na závěr…

Kniha Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945 vezme své čtenáře na exkurs do období 2. světové války, do rodiny Lindgrenových a do Švédska či zemí válkou dotčených prostřednictvím 368 stran deníkových záznamů. Vydalo ji Nakladatelství Slovart, s.r.o. v Praze roku 2017. 

Kniha je uspořádána po kapitolách (sedmi) pojmenovaných podle válečných let, tedy 1939, 1940, 1941, 1942, 1943, 1944 a 1945. Dále nechybí ani základní informace (kdo, kdy a kde ji vydal atd.), rejstřík osob, které jsou v denících zmíněny, či vysvětlivky. Předmluvu napsala spisovatelka Kerstin Ekmanová, doslov pak dcera Astrid Lindgrenové Karin Nymanová. Knihu bohatě doplňují fotografie deníkových listů a množství dosud nepublikovaných rodinných snímků.  

Ze švédského originálu Astrid Lindgren. Krigsdagböccker 1939-1945 vydaného v roce 2015 nakladatelstvím Salikon Förlag přeložila Jitka Herčíková. Obrázek o této velmi zajímavé deníkové knize Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945 si už ale jistě každý čtenář udělá sám. Vázanou knihu s přebalem mi k recenzi poskytlo Nakladatelství Slovart, za což děkuji.