Zvyšování výdajů na obranu – bude je mít ministerstvo skutečně za co utratit?

Čeští politici dlouhodobě volají po nutnosti zvýšit výdaje na obranu. Jejich hlasy ještě více zesílily v nedávné době. Jedná se o reakci na apel amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby členské země NATO dostály svých závazků.

Druhým důvodem jsou nadcházející parlamentní volby, ve kterých bude téma bezpečnosti nepochybně rezonovat. 

Podíváme-li se do historie samostatné České republiky, tak ozbrojené síly a obrana se ne vždy těšily patřičnému zájmu politiků. Středem zájmu se stávaly pouze v době, kdy bylo možné na tomto tématu získat politické body, například když se rušila povinná vojenská služba nebo když si to vyžadovala zhoršená bezpečnostní situace. Nikoho asi nepřekvapí, že v době, kdy ČR usilovala o členství v Alianci, se výdaje na obranu, pohybovaly nad dvěma procenty. Výjimkou byl rok 1997, kdy poprvé klesly pod tuto hranici, což bylo dáno vnitro-ekonomickými problémy spojenými s ekonomickou stagnací.

Po vstupu do Severoatlantické aliance se vojenský rozpočet pohyboval mírně nad 2 % HDP. Nejvyšší úrovně dosáhl v letech 2002 a 2003, kdy se pohyboval okolo 2,2 % HDP. Bylo to v době po 11. září a zároveň v době zahájení rozsáhlé modernizace ozbrojených sil. Podíl výdajů paradoxně klesal spolu s výstavbou profesionální armády. Docházelo k redukci počtu posádek, armáda se začala zbavovat nadbytečné techniky a dalších prostředků. Výrazný pokles podílu výdajů (na 1,72 % HDP) byl v roce 2006, kdy rozpočet ještě sestavovala vláda Jiřího Paroubka. Pokles se dále prohluboval i v době, kdy v čele kabinetu stál Mirek Topolánek a Jan Fischer. V roce 2010 byly výdaje na obranu pouhých 1,29 % HDP.

Propad pokračoval i v následujících letech, kdy Nečasova vláda byla jednak pod tlakem Věcí veřejných, které žádaly výrazné snížení vojenských výdajů a jejich přesun do jiných rozpočtových kapitol. Dalším důvodem byla ekonomická krize, kdy nejenom Česká republika, ale i ostatní země hledaly úspory a ozbrojené síly byly jednou z oblastí.

Současná vláda na začátku svého mandátu sice deklarovala bezpečnost a obranu jako jednu z priorit, ovšem výdaje se k HDP dále propadaly a dostaly se až pod kritickou hranici 1 %. Vládní koalice sice deklaruje růst na 1,4 % do roku 2020. Jinými slovy to ale znamená, že řešení tohoto problému přesunula na vládu, která vzejde z podzimních voleb. Všichni si totiž začínají uvědomovat, že „skutečné“ provázání vojenského rozpočtu s HDP, v době kdy se ekonomice daří a HDP roste, nebude nikterak lehké. V reálných číslech bude totiž rozpočet MO „strmě“ stoupat a vedení resortu bude stát před problémem, kam peníze investovat.

Jako příklad je možné uvést rok 2016, kdy byl rozpočet okolo 44 mld., což představovalo 1,01 % HDP, v roce 2017 je to 52 mld, což je 1,08 %. Ve vztahu k HDP je růst 0,07 %, ale v reálných číslech je to nárůst téměř o pětinu. Pokud bychom se drželi této matematiky, bude v blízké budoucnosti na účtu Ministerstva obrany o několik desítek miliard více. Ministerstvo sice chce modernizovat a nakupovat novou výzbroj a techniku, ovšem podle zkušeností víme, že proces nákupu je dlouhodobější záležitostí a ne vždy se podaří akvizice zrealizovat v jednom roce. Peníze se pak nevyčerpají a přesouvají se do dalšího roku, za což bylo v minulosti ministerstvo několikrát kritizováno. Dalším důkazem problematičnosti skokového navýšení rozpočtu je nedávná zkušenost, kdy poslanci prosazovali další navýšení peněz, ale vedení resortu to odmítlo právě z tohoto důvodu, tj. že je nemá krátkodobě za co utratit. Je to příklad toho, že vedení resortu podcenilo nutnost dlouhodobého plánování nákupů a investic a nelze než souhlasit s tím, že ministr Stropnický vejde do historie jako ministr, který „nakupovat“ prostě neumí. Martin Stropnický vnímá tuto kritiku jakou součást předvolebního boje, ale fakta hovoří jasně. Poslední velké nákupy – obrněné transportéry Pandur a letouny CASA – se zrealizovaly v době vlády Mirka Topolánka. Současná složitost systému výběrových řízení, nekoncepčnost a časté střídání vrcholových manažerů resortu zodpovědných za akvizice v konečném důsledku paralyzují celý systém. Armáda se tak díky tomu může v budoucnu dostat „do pasti“, že nebude vědět kam s penězi. Vinu ovšem za to není možné přičítat politickému rozhodnutí o růstu výdajů, ale vedení ministerstva obrany, které na tuto situaci není připraveno. Zatímco Andrej Babiš bude spát a pak snít o 2 % výdajích na obranu, naši generalitu budou spíše děsit sny, kam s penězi.