Únor 1948 - zamyšlení nad smutným výročím

V těchto dnech si připomínáme výročí února 1948. Události, které se v únorových dnech staly, ovlivnily vývoj v naší zemi a životní osudy mnoha občanů na dalších 40 let. Pro náš národ se tak únorové dění a zejména to, co po něm následovalo, stalo traumatem, se kterým se jen těžko dodnes vyrovnáváme.

Samotné únorové události vyvolávají otázku - dalo se tomu zabránit? Smyslem této úvahy není dát odpověď na tuto otázku, ale jde především o to, poukázat na obtížnost situace, do které se její hlavní aktéři dostali.

Poválečný vývoj v ČR byl ovlivňován, jak mezinárodní situací, tak i složitým vnitropolitickým vývojem. Výsledky 2. světové války byly předzvěstí toho, že sovětské Rusko bude chtít využít svého úspěchu a posílit vliv ve státech, které osvobodilo. SSSR zde chtěl zároveň "zhodnotit" příznivou náklonost, které se mu dostávalo, alespoň z počátku, nejenom z řad  politiků, ale i obyvatel. Mezi politiky, kteří deklarovali vstřícný vztah k SSSR byl nepochybně československý prezident E. Beneš. ČSR byla jednou z prvních zemí, která se SSSR, ještě v době války, uzavřela mezistátní smlouvu. I když byl E. Beneš od tohoto kroku západními mocnostmi odrazován a jeho rozhodnutí vyvolalo vlnu negativních reakcí mezi londýnskými exilovými vládami, zejména ze strany Polska, přesto svoji cestu do Moskvy uskutečnil. Své rozhodnutí ospravedlňoval pragmatismem, neboť po trpké zkušenosti s francouzským spojenectvím před Mnichovem, hledal protiváhu v podobě východního spojence. E. Beneš zároveň zastával názor, že pokud budou evropské státy se SSSR více spolupracovat, bude i tato země postupně demokratizována.  E. Beneš začal sice tyto pozice, konfrontován realitou, postupně opouštět, ale bylo již pozdě. Především odmítnutí Marshallova plánu vedlo ČSR více do závislosti sovětského Ruska. Orientace naší zahraničí politiky na velmoci se opět ukázala, jako ne zcela šťastná. Na druhou stranu je však nutno říci, že vytváření pevnějších regionálních vazeb bylo v poválečném období spíše nereálné.  

Druhým faktorem byl vnitropolitický vývoj v naší zemi. Politický systém budovaný na bázi národní fronty více nahrával komunistům, než demokratickým stranám.  Do národní fronty nebyly logicky přizvány strany, které spolupracovaly s Němci a zasloužily se o rozvrat republiky. Nekomunistické strany v tom viděly svoji šanci, domnívaly se, že získají podporu voličů těchto stran. O to víc byly ve volbách v roce 1946 zklamáni.

Další skutečností byl agresivní styl komunistů, se kterým vstoupili do poválečného Československa. Ovládnutí bezpečnostních složek, sdělovacích prostředků, shromažďování kompromitujících materiálů na členy stran národní fronty a v konečném důsledku jejich vydírání, nastavilo praxi, kterou naše země do té doby neznala, a proto se jí také nemohla bránit. Tento agresivní styl politiky přinesl Gottwaldovi své ovoce. Především se mu podařilo získat příznivce v konkurenčních stranách, ať už to byl J. Plohar a A. Petr u lidovců a nebo E. Šlechta a A Neuman u národních socialistů. Tohoto spojenectví pak v únoru 48 efektivně využil.

Nesporným faktem byla neschopnost demokratických stran vytvořit protikomunistickou koalici. Pokračoval tak trend z první republiky, prosazování individuálních stranických zájmů. Tato nejednotnost vyvrcholila v únorových dnech. Otevřené vystoupení nebylo zcela koordinované, už samotný fakt, kdy ministři jednotlivých stran podali demisi separátně, ukazoval na nekoordinovanost celé akce. Také chování těchto stran až do doby přijetí demisí prezidentem vyvolávalo spíše rozpaky. Zatímco komunisté organizovali masivní akce, jejich odpůrci, až na několik výjimek se nezmohli téměř na nic.

Spolu s těmito událostmi je nutné poukázat na další dva aktéry, kteří ještě mohli do jejich sledu významně zasáhnout. Prvním z nich byl nepochybně prezident E. Beneš. Mnichovské trauma a zdravotní stav ho velmi limitovaly v klíčových rozhodnutích. Skutečnost, že s ním nekomunistické strany nekonzultovaly svůj postup ho uvrhla do izolace. Hrubý nátlak, který byl na něj veden ze strany komunistů mu nedával moc prostoru a nezbylo mu nic jiného, než vyhovět Gottwaldovi. Druhou osobou, která mohla ještě významně "zamýchat kartami", byl nepochybně J. Masaryk. V té době velmi populární a lidmi oblíbený politik a vážný nástupce E. Beneše v prezidentské funkci. Jeho šance na zvolení začínaly být reálné, zejména po tom, kdy jeho kandidaturu otevřeně podporovali sociální demokraté. Toto mohl být jeden z důvodů, proč se v únoru nepřidal k odstupujícím ministrům. Svým setrváním ve funkci dal tak (bohužel) větší legitimitu Gottwaldem rekonstruované vládě. 

Ať už byli hlavní aktéři těchto událostí motivováni ve svých postojích různými důvody, nezbývá, než jen konstatovat, že situace, ve které se ocitli byla na tolik složitá, že jim jen těžko dnes můžeme vyčitat, proč jednali právě tak, jak jednali. Nabízí se jenom "provokativní" otázka, jak by tuto situaci zvládli naši současní politici.