Snižování rozpočtů na zbrojení nastartovalo diskuzi o nutnosti těsnější kooperace mezi jednotlivými státy, a to jak v rámci Aliance, tak i v Evropské unii. Právě intenzivnější spolupráce by měla být nástrojem, který má udržet akceschopnost ozbrojených sil v období omezených zdrojů. Summit v Chicagu přijal projekt tzv. Smart Defence, nebo-li "chytré obrany". Pokud bychom se podívali do historie NATO, zjistili bychom, že přijatá koncepce není zcela ničím novým a je jen pokračováním úsilí o zefektivnění fungování této organizace. V praxi se vlastně jedná o navázání na aktivity ze začátku milénia, které se nesly v duchu budování tzv. Center of excellence, kde pod vedením jednotlivých členských zemí byly rozvíjeny specifické kapacity Aliance.
Nový směr není pouze vnitřní záležitostí NATO, řeší také otázky kooperace mezi NATO a EU, respektive European Defence Agency, která rozpracovává obdobný projekt tzv. Pooling and Sharing. Snahou je vyhnout se duplicitám a vytvořit systém efektivního doplňování vojenských kapacit. V neposlední řadě se jedná i o aktivity směrem k obrannému průmyslu.
Ze všech stran slyšíme, jaké projekty se zahajují, kdo se jich účastní a co přinesou… Pokud jde o „technickou stránku“, Smart Defence již přináší konkrétní výsledky. Nemusíme chodit daleko, například Česká republika vede projekt společného centra pro výcvik pilotů vrtulníků, v Maďarsku jsou soustředěny strategické přepravní kapacity - Multinational Strategic Airlift Capability, v německém Ulmu je Multinational Joint HQ, který bude sloužit potřebám jak NATO, tak i EU, ve výčtu jednotlivých projektů bychom mohli pokračovat.
Smart Defence má ale i politický rozměr, o kterém se nikomu moc hovořit nechce. Nikdo si ještě nepoložil otázku, zda se také jednotlivé státy budou ochotny vzdát některých svých schopností a zajištění určité části bezpečnosti předat do rukou jiných států. Co bychom například říkali tomu, kdyby náš vzdušný prostor hlídaly německé nebo slovenské stíhačky? A nebo kdybychom zrušili Vojenskou akademii v Brně a své důstojníky připravovali na polských vojenských školách. Stejnou otázku si mohou položit i naši alianční partneři.
Kooperace a integrace jsou pojmy, které vypadají lákavě a především politici v nich vidí způsob, jak „snadno“ vyřešit současnou situaci, o to více pak přichází rozčarování. Při naplňování konkrétních projektů vítězí národní zájem. Konkrétním příkladem byla připravovaná fúze mezi leteckými giganty BAE Systems a EADS, celý projekt skončil především proto, že se jednotlivé země (zejména Německo a Francie) nedohodly na výši státního podílu v nově připravované společnosti.
Závěrem lze říci, že i když jednotlivé státy chápou nutnost těsnější kooperace, a to nejenom na poli bezpečnosti, nejsou na takovýto model spolupráce ještě připraveni, celý proces si vyžádá ještě mnoho času.
