Na české politické scéně se znovu otevřela debata o ozbrojování občanů. Stojí za ní ministr vnitra Milan Chovanec, který přišel s návrhem zakotvit právo na držení zbraní do naší ústavy.
V původním návrhu Ministerstva vnitra se předpokládalo, že občané budou moci nosit zbraň za účelem ochrany životů a majetkových hodnot a dokonce se podílet na zajištění vnitřního pořádku a ochraně naší země.
Podle ministra Chovance by se občané mohli aktivněji podílet i na likvidaci například teroristického útoku. I když pod tlakem kritiky z tohoto návrhu Ministerstvo vnitra ustoupilo, ministr Chovanec se nevzdává a chce uvedené ustanovení podat jako poslanecký návrh. Podle něj by se občané, kteří legálně drží zbraň, měli zapojovat do obrany země, stejně jako se do ní zapojují vojáci v aktivní záloze.
Svůj záměr dokonce obhajuje v poněkud bizarním příspěvku na svém YouTube kanálu. Jeho návrh vyvolal především v armádních kruzích velkou nevoli. Většina odborné veřejnosti tento návrh také odmítá a odvolává se na stávající legislativu, kdy za bezpečnost občanů odpovídá stát. Díky této legislativní změně by u nás vznikla skupina občanů, kteří by legálně vlastnili zbraň a v případě potřeby by mohli být využiti jako občané zapojení v aktivních zálohách.
Problémem ale je, že v porovnání s aktivními zálohami by nikdo neměl informace o jejich skutečných schopnostech v používání zbraně, stejně jako o jejich zdravotním a fyzickém stavu. Případné zapojení do likvidace teroristického útoku by pak nebylo ničím jiným než hazardováním jejich životy. Nemluvě už o tom, co by se stalo, kdyby tito spontánně zasahovali proti ozbrojeným útočníkům.
Ministr Chovanec jako hlavní architekt bezpečnostního systému
Pokud bychom se podívali na dosavadní působení ministra Chovance v úřadu, musíme konstatovat, že veškeré jeho aktivity vedou k tomu, aby to byl právě on, kdo bude určovat podobu a fungování bezpečnostního systému v naší zemi. Na jedné straně na tom není nic špatného, neboť zejména vnitřní bezpečnost je v gesci Ministerstva vnitra. Aktivity pana ministra ale mnohdy přesahují rámec jeho kompetencí. Dokladem je například reakce na loňské teroristické útok v Bruselu, kdy představoval bezpečnostní opatření a v této souvislosti prohlásil, „chci vojáky v ulicích“, jakoby zapomněl, jakého resortu je ministrem.
V loňském roce se začal zpracovávat Audit národní bezpečnosti, který byl v režii Ministerstva vnitra a jeho hlavní oblastí byla vnitřní bezpečnost. Vnější rozměr bezpečnosti zůstal opomenut, i když za současné situace je mnohem důležitější, neboť naše země je zapojena v řadě mezinárodních misí. Byl to opět ministr vnitra, který spolu s premiérem sděloval občanům, že náš bezpečnostní systém je v dobré kondici a že nemusí mít obavy o svojí bezpečnost.
Politická pozice ministra Chovance ještě posílila, když se mu podařilo navzdory odmítavým postojům koaličních partnerů prosadit policejní reformu. Ještě více mu „nahrály“ výsledky parlamentní vyšetřovací komise, která byla k této kauze ustavena. Dopad na stranické i jeho osobní preference u voličů byl sice negativní, ale ani to ho nezastavilo. Dílčím neúspěchem je tak pouze kritika návrhu zavedení nových občanských průkazů s čipem, kde si vysloužil kritiku z řad koaličních partnerů za to, že uvedená technologie je v současné době už zastaralá.
Chybí konstruktivní oponenti
Ministr Chovanec tak operuje na poměrně širokém prostoru a usiluje o jeden úspěch za druhým. Na jedné straně mu to umožňuje současná bezpečnostní situace, kdy lze argumentovat zajištěním bezpečnosti občanů. Druhou rovinou je, že na české politické scéně není v současné době relevantní oponent v rámci silových složek. Ministr obrany Stropnický působí oproti Milanu Chovancovi velmi nerozhodně. Nedaří se mu najít téma, v rámci kterého by se stal svému koaličnímu partnerovi rovnocenným soupeřem. Sám je pod velkým tlakem nejenom opozice, ale i koaličních partnerů, zejména za neutěšený stav v armádních akvizicích. Zároveň je stále zaměstnán úvahami o své prezidentské kandidatuře.
Jediná smysluplná a kompetentní kritika tak občas zaznívá z parlamentních lavic, konkrétně od poslanců Výboru pro bezpečnost. Dlouhodobým kritikem poměrů především u policie je poslankyně Jana Černochová, podle které nemá MV a ani vedení policie jasnou koncepci a omezuje se pouze na konstatování nutnosti zvyšování počtů a financí. Je dobře, že alespoň někdo z opozice dělá svou práci dobře.
V takovéto situaci může Milan Chovanec stále vystupovat jako hlavní garant naší bezpečnosti. Pokud ostatní politické strany nenajdou ve svých řadách osobnosti, které by daly bezpečnostním tématům skutečný obsah, nesklouzávaly mnohdy až k populistickým řešením a skutečně rozuměly bezpečnostní oblasti, bude Milan Chovanec i nadále zaplavovat dalšími svými návrhy, a to bez ohledu na jejich reálný dopad či smysl.
