15 let v NATO - 15 let hledání hledání bezpečnostního paradigmatu

Letošní rok je rokem významných výročí. 15 let od vstupu ČR do NATO patří nepochybně mezi ta významná, za kterými je nutné se ohlédnout, i když bezpečnost není téma, které by “hýbalo” českou společností, ba naopak můžeme ho s nadsázkou označit jako “traumatizující”. V historickém kontextu 20. století se tomu ani nelze divit, neboť naše země prošla historickými mezníky, které vedly ke ztrátě její suverenity nebo státní integrity, ať už to byly roky 1938, 1939 nebo i 1968.

Již první dny ČR v NATO přinesly první zásadní zkoušku, a to v podobě našeho postoje ke kampani Aliance v bývalé Jugoslávii. Kroky české diplomacie byly velmi rozpačité, i když ze strany V. Havla zněla jasná podpora akcím NATO, reakce vlády již nebyly tak jednoznačné. Česká diplomacie se pokusila aktivně přispět k urovnání konfliktu. V květnu předala vedení NATO text společné česko-řecké iniciativy navrhující kroky k politickému řešení kosovské krize. Iniciativa, jejíž body byly v mnohém obdobou již předložených návrhů mezinárodního společenství, nevyvolala v Alianci větší ohlas. Tyto kroky vzbudily spíše pochybnosti o spojenecké spolehlivosti ČR. Nebylo to poprvé ani naposled kdy se čelní představitelé naší země nedokázali dohodnout na jednotném postoji k dění ve světě.

První roky našeho členství byly poznamenány spíše tápáním. Špatná ekonomická situace v resortu obrany a pomalá reforma ozbrojených sil vyvolaly kritiku ze strany Aliance. Následné změny na postu ministra obrany, příchod J. Tvrdíka v roce 2001 do čela resortu, znamenaly zásadní obrat v dalším vývoji. Jasná vize budování ozbrojených sil, jejich profesionalizace a iniciativy v rámci Aliance, zapojení AČR do boje proti mezinárodnímu terorismu znamenalo, že se bezpečnostní otázky staly celospolečenským tématem. Toto téma rezonovalo i v parlamentních volbách 2002 a přineslo také politický profit vítězné ČSSD. Bylo to poprvé a zatím naposled, kdy bezpečnostní téma pomohlo k vítězství v parlamentních volbách.

Obtížná ekonomická situace doprovázená nutností likvidací škod po velkých povodních v roce 2002 znamenala konec ambiciózních plánů další reformy ozbrojených sil. To se v prvé řadě projevilo v ustoupení od nákupu nadzvukových letounů a zároveň došlo k utlumení některých projektů spojených s reorganizací AČR. Česká republika, i přes tuto situaci, se aktivně zapojila do boje proti mezinárodnímu terorismu, a to svojí přímou účastí v Afghánistánu a Iráku. V souvislosti se zapojením ČR v Iráku se opět ukázala nejednotnost naší zahraniční politiky. Zatímco z úst V. Havla zazněla jednoznačná podpora spojeneckému útoku na Irák, česká vláda vydala takové stanovisko, ze kterého nebylo jasné, zda operaci podporuje nebo je proti ní.

Dalším bezpečnostním tématem, které hýbalo českou politickou scénou na prahu milénia, bylo zapojení ČR do projektu protiraketové obrany USA a umístění radaru na našem území. Zapojení do protiraketové obrany bylo pro ČR jednou z šancí jak se stát “zajímavým” spojencem. Zároveň se otevírala cesta k moderním technologiím a možnostem těsnější vojenské a ekonomické spolupráce s USA. Jednání, která byla nastartována v období vlády V. Špidly, byla paradoxně striktně odmítána následnými sociálně demokratickými premiéry. I když byl projekt ze strany Spojených států částečně utlumen, české reakce a postoje budily spíše rozpaky.

Poslední léta na poli bezpečnosti je možné hodnotit jako období útlumu a škrtů v armádním rozpočtu. Rozpočtové škrty vyvolané ekonomickou krizí se ale nevyhnuly žádné zemi NATO. V českým poměrech byly ještě doprovázeny předraženými nákupy a armádní rozpočet se stal jakousi rezervou, v případě, že se někde nedostávaly prostředky, byly  přesunuty z kapitoly MO.

Otázkou zůstává, zda-li tento trend bude pokračovat i nadále. Nová vláda se ve svém prohlášení opírá o dlouhodobě opakované fráze o aktivním členství v NATO a EU, boji proti terorismu, nově je zde pouze zmínka o kyberterorismu.

Jediným, kdo dokáže alespoň více konkretizovat svoji vizi je prezident Zeman. Jeho vyhraněný postoj proti terorismu je dlouhodobě znám, také jeho apel na zapojení našich jednotek na Golanských výšinách naznačuje, kam bude směřovat jeho zahraničně politické úsilí. Jeho pragmaticky vstřícný postoj vůči Rusku se projevil i v postoji k událostem na Krymu, i když nesouhlasí s ruskou intervencí, přesto rozumí “...zájmům většinového ruskojazyčného obyvatelstva”. Zajímavá je také jeho vize společné evropské armády, kterou poprvé představil v loňském roce na Humboldtově univerzitě a letos ji zopakoval při svém vystoupení před poslanci Evropského parlamentu. I když je to, jak i on sám říká “evropský sen”, podařilo se mu otevřít téma, které jenom ukazuje na momentální neschopnost Evropské unie hrát roli významného bezpečnostního aktéra bez pomoci Spojených států.

Závěrem nezbývá než konstatovat, že hledání bezpečnostního paradigmatu stále pokračuje a ukrajinské události mohou být určitým katalizátorem, kdy by se obecné postoje vlády měly “přetransformovat” do konkrétní podoby. Otázkou ale zůstává, zda tato vláda vůbec disponuje odpovídajícím potenciálem. Nejednotné postoje a prohlášení z úst jednotlivých ministrů zatím však spíše vyvolávají pochybnosti.