100 let od smrti Františka Josefa I - výročí, které si (ne)připomínáme?

V letošním roce si připomínáme dvě velká výročí – 700 let od narození Karla IV. a 100 let od úmrtí Františka Josefa I. Zatímco první výročí je provázeno řadou pompézních oslav, na to druhé jsme poněkud, až na výjimky, zapomněli. 

Vláda Františka Josefa I je bez nadsázky obdobím rozkvětu české společnosti, hovoří se dokonce o civilizačním šoku, který tehdy lidé prožívali. Základy, které byly ve druhé polovině devatenáctého století položeny, ovlivnily život a úroveň české společnosti v dalším století, potažmo i v současnosti.

František Josef I byl sice velmi konzervativní člověk, ovšem za jeho panování vstoupila říše do etapy liberálního kapitalismu. Reformou prošel celý právní systém, vznikla řada zákonných norem, jako například obchodní a živnostenský zákon. Všeobecný občanský zákoník vytvořil podmínky pro fungování právního státu a mnohé jeho paragrafy platily až do 20. století.

Stavěly se železnice, továrny, rostla města, celkově se zvyšovala životní úroveň. Byl vybudován systém základního a středního školství. V roce 1882 došlo k rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na německou a českou část. Velký rozmach zaznamenala kulturní sféra, dovršením bylo založení Národního divadla, na jehož výstavbu dokonce císař přispěl finanční částkou.

Český národ se emancipoval, v této souvislosti je třeba se oprostit od prvorepublikové ideologie, která vnímala Rakousko-Uhersko jako žalář národů. Zejména po roce 1860 můžeme hovořit o liberální monarchii. Tato doba vytvořila podmínky pro české národní hnutí, které sice císař přímo nepodporoval, ale nikterak mu nebránil.

Rakousko-Uhersko zajišťovalo mocenskou stabilitu ve střední Evropě. Pro Čechy představovalo bezpečí a záruku, že nebyli včleněni do jednotného německého státu. František Palacký v monarchii viděl záchranu pro český národ. Moderní dějiny mu daly za pravdu, neboť po rozpadu Rakouska-Uherska se České země staly „snadnou kořistí“ nejdříve Německa a posléze sovětského Ruska.

Co si vzít z tohoto výročí a událostí, které následovaly? Nemůžeme se nechat unášet sentimentálními vzpomínkami na dobu mocnářství. Busta císaře se už asi na průčelí Chrámu svatého Víta nevrátí, stejně jako nelze očekávat oslavné projevy našich politiků. Přizvání Rakouska do V-4 se ukazuje rovněž jako nereálné. Mezi námi a Rakouskem „bohužel“ existuje řada historicky nakumulovaných problémů, od Benešových dekretů až po Temelín..

Prožíváme dobu mocenských turbulencí, a to nejenom na našem kontinentu. Vedeme diskuzi, zda patříme na Západ nebo na Východ, i když sami nedokážeme najít racionální argumenty, proč bychom měli (ne)patřit na jednu či druhou stranu. Měli bychom se ale podívat o sto let zpět a vzít si ponaučení z rozpadu Rakouska-Uherska a událostí, které následovaly a díky kterým vzniklo ve střední Evropě mocenské vakuum. Současná křehká soudržnost EU by mohla být předzvěstí analogických procesů, které se odehrály před 100 lety. Měli bychom si o to více uvědomit, že bezpečnost a prosperita České republiky může být zajištěna pouze v rámci mezinárodních organizací, jakými jsou Evropská unie nebo NATO.