Krize důvěry aneb nikdo nevěří nikomu (ani slovo)... Jak se to může týkat profesí (lékařů, právníků, učitelů...) a našeho vztahu k nim? Proč a jak budovat důvěru v profese? A jak to souvisí akreditováním a skládáním účtů?
Na první pohled se zdá, že kolem profesí (lékařů, právníků, učitelů...) je vše dokonale promyšleno, nikde žádný problém. Ve skutečnosti však mnohé nasvědčuje tomu, že profese dnes procházejí krizí důvěry, a to spolu s celými oblastmi své působnosti (zdravotnictví, právní systém, školství...).
Lze tak usuzovat mj. z toho, jak úspěšně se zde prosazuje přístup akontability (povinnosti skládání účtů). Ten lze v duchu bonmotu – důvěřuj, ale prověřuj – chápat jako vyslovení nedůvěry těm, kteří provozování dané oblasti zajišťují. Přístup akontability dost možná produkuje stav, kdy nikdo nevěří nikomu (ani slovo), pročež není jiné možnosti než povinnosti skládat účty. Stav je to nešťastný a pro profese problematický.
Říká se, že profese představují unikátní formu povolanosti k řešení (existencionálních) problémů lidí a společnosti. Svoji povolanost mají profese opakovaně prokazovat úspěchem. Očekává se, že práce profesionálů bude mít výsledky typu: lékař vyléčí, obhájce obhájí, učitel naučí, a nepřipouští se, že by mohly existovat objektivní důvody, proč se tu a tam tyto výsledky nedostaví. V dané souvislosti používaný bonmot – profese jsou ne-možnými povoláními – se jeví jako nemožný.
Z uvedeného je patrné, že s důvěrou v profese je to jaksi složitější. Není sporu o tom, že úspěch v praktickém konání důvěru v profese zakládá a udržuje. Kromě toho se ale důvěra v profese zakládá na předpokladu, že profesionálové opírají své jednání o unikátní typ vhledu a vědění, které nelze jednoduše nahradit ani suplovat. Profesionálovo vědění je ne-běžné, specializované a místy se může jevit jako tajemné. Osoby stojící mimo profesi k němu nemají přístup, ačkoliv je do jisté míry „zveřejněné“. Jde však o to, že bez intenzivního (typicky víceletého studia) se v něm lidé nejsou schopni vyznat, natož je lege artis aplikovat. Mimochodem, uplatňují-li profese různé systémy akreditování profesního vzdělávání a licencování dosaženého vzdělání, činí tak proto, aby garantovaly kvalitu, budovaly důvěru a dodávaly legitimitu svému počínání.?
Princip akreditování tudíž spočívá ve vkládání důvěry v určitý systém či postup, v určitou osobu či skupinu osob, v určitou organizaci či instituci apod. Akreditováním říkáme, že věříme, že ten, kdo má něco dělat, bude vědět, co má dělá, a bude umět to dělat. Skládání účtů (přístup akontability) má být součástí akreditování, nikoliv jeho alternativou. Pouze za předpokladu propojení obou přístupů – akreditování a skládání účtů – má tato nedělní krasořeč smysl a pouze takto lze směřovat k budování důvěry v profese, jak je přislíbeno v jejím názvu. Konec dobrý – všechno dobré.
