Nedělní pedagogické krasořeči: tentokrát o (vy)chování řeznického psa

Račte si pro své ratolesti přát vychování řeznického psa? Náš výchovný ústav je tou nejlepší volbou na poli edukace. Tisíce děkovných dopisů! 

Na tomto dobovém inzerátu něco nehraje. Kdo by si pro své ratolesti přál vychování řeznického psa? Výchova je přece o směřování k nějakému ideálu. A vychování řeznického psa žádným ideálem není. Jak to tedy s výchovou je? 

Máme-li v češtině pro tyto záležitosti slovo výchova, lze si představit, že výchova se v našich končinách provozuje kvůli vychování. A že vychování je předpokladem určitého (solidního, dobrého či vybraného) chování. Pokud by tomu tak bylo, měl by se našinec umět chovat. 

V jiných jazycích mají pro označení čehosi takového, jako je výchova, jiná slova. Ta zpravidla vystihují pohyb, ať už má charakter nesení (srov. latinské educere či anglické up-bringing) či tažení (srov. německé erziehen). A zpravidla jde o pohyb odněkud někam, většinou vzhůru (v anglickém up-bringing) nebo ven (v latinském e-ducere či v německém er-ziehen). Znamená to tedy asi, že výchova anglického gentlemana vede k pozdvižení, zatímco v případě německého k vytažení. 

Zda tomu je tak či nějak jinak, to spolehlivě nevíme, neboť kolem výchovy panuje řada nejasností, což potvrdí každý, koho se kdy dotkla nebo se o to pokusila. 

Začněme u přesněji vymezitelného pojmu, jímž je vychovávání. Tímto výrazem je označováno to, co dělá ten, kdo vychovává. Vychovávání je tudíž činnost. Činnost mající charakter pomáhání. Pomáhání profesionálního i laického. Pomáhání těm, kteří jsou na cestě rozvoje – to jest vpřed nebo vzhůru, popřípadě jinam (převýchova). 

Kdo komu pomáhá k čemu, jak a proč – to jsou základní otázky vymezující pole pedagogiky. To jest oboru, který vzniká v tahu toho, jak se historicky první vychovávaný dostává do vztahu s historicky prvním vychovávajícím. Jejich spojenectví je věčné a neporušitelné. Ze strany vychovávaného je dáno potřebou, ze strany vychovávajícího odpovědností.Vychovávání jakožto pomáhání představuje rozměr mezilidských vztahů a jednání.

Ale zpátky k otázce, o jaké pomáhání jde v případě vychovávání. Že neexistuje jediná, natož jednoznačná odpověď na tuto otázku, bude patrné z výčtu základních náhledů na to, co je vychovávání, respektive výchova. 

Začněme u tradice duchovědné pedagogiky. Její představitel Wilhelm Dilthey (1833–1911) spojuje výchovu s procesem generační obnovy společnosti, kdy nově příchozí generace nastupuje na místo té současné. Přitom má docházet k předávání výdobytků předchozích generací. Sama příroda již působí v tomto směru, neboť zajišťuje dědičnost určitých lidských vlastností. Pokud jde o dědictví materiálních hodnot, to je mezi generacemi příbuzných garantováno právním řádem. Také nemateriální hodnoty musejí být zachovány. Děje se tak do jisté míry nezáměrně a neplánovaně (mladší leccos pochytí od starších), nicméně vyžaduje to doplnění záměrnou a plánovanou činností, již nazýváme výchovou. Výchova tím, že vzhledem k dětem odbavuje potřeby společnosti, je sama jednou ze společenských potřeb – v tomto pojímání má blízko k socializaci.

Zmíněnému náhledu na výchovu je nicméně vytýkáno, že nepracuje s představou cílového stavu, k němuž by měla výchova směřovat. Takovou cílovou představou by mohla být dospělost. A skutečně, výchova je mnohdy spojována s představou, že se týká pouze dětství. Groothoff ve své knize s lakonickým názvem Pedagogika píše, že výchova je „souhrnem všemožných druhů pomoci při stávání se člověkem [...] začíná narozením a pokračuje do doby, kdy lze vychovávaného propustit do stavu jeho dospělosti“. Dospělost je zde časovým mezníkem a současně cílovou stanicí výchovného působení. Stav dospělosti je spojen s odpovědností za sebe sama, přičemž vychování z dětství má na tento stav připravovat. Takový náhled na výchovu však má také své problémy. Jako by nepočítal s tím, že člověk podstupuje výchovu celoživotně, a tedy že vstupem do dospělosti to nekončí. A že vtip zde spočívá v tom, že od vychovávání jinými se posouváme k sebevýchově.   

Jiná vymezení výchovy zdůrazňují jiné okolnosti a aspekty. Wolfgang Brezinka (1928–2020) se jako představitel empirické pedagogiky zaměřuje na povahu jednání, které lze označit jako výchovné. Výchovou je „sociální jednání, jehož prostřednictvím se lidé pokoušejí zlepšovat psychické dispozice jiných lidí“, jak uvádí ve svých Východiscích k poznání výchovy. Účelem výchovy je tedy proměna psychických dispozic. Jestli se zlepšené dispozice promítnou do lepšího chování a jednání lidí, zde není řešeno. Aby to totiž bylo možné posoudit, bylo by třeba pracovat s určitou představou o dobrém (vy)chování.

A o takové pojetí výchovy jde v posledním zde zmiňovaném náhledu na výchovu. Ten se rozvíjí na pomezí pedagogiky a axiologie – oboru zabývajícího se hodnotovým pozadím našeho myšlení, chování a jednání. V tomto náhledu nelze výchovu vymezit, pokud se nenastolí kategorie dobra a pokud se výchovné působení nezaměří na rozvíjení předpokladů k takovému chování a vychování, které lze označit jako solidní, dobré či vybrané. A tím se dostáváme na začátek této krasořeči a jsme u ideálu výchovy – (vy)chování řeznického psa jím není.