Finále má mnoho podob. Nabízí své chutě vyznavačům odlišných hodnot. Jsou zde díla dobrá, horší i vyjímečná. Subjektivní touhy po vkusu jsou nasycovány, a náladu nekazí ani občasné přešlapy vedle. Festival je otevřený a laskavý ke svým divákům.
Dokumentární filmová tvorba má mnoho rozmanitých tváří. Přírodopisné, cestopisné, válečné, nejrůznější vědecké, či společenské. Dokumenty o lidech a společnosti, s lidmi a pro lidi, se pak stávají obrazem stavu společnosti. Z těchto obrazů vytvoříme zajímavou mozaiku podoby společnosti. Každý kousek obrazu je natáčen z jiného úhlu pohledu, s jinou motivací, s jiným poselstvím. Objektivita je nutně zatížena subjektivním náhledem. To ale neznamená, že nebude zobrazovat skutečnosti, fakta a pohled bez předsudků. Společenský dokument může zobrazovat portréty lidí, nebo ukazovat události většího i menšího významu. Ukáže věci známé, méně známé i neznámé. Zachovává skutečnost, nebo se pokusí přeměnit fakta při tendenčním znesvěcení, nebo rošťáctví. Může provokovat, chlácholit, šokovat, varovat, kouzlit, upozorňovat, vstřebávat, sdělovat, nebo jen vyjevovat. Každý střípek nám dává originální pohled na společnost, jako celek. I do lidského nitra jednotlivců.
Na festivalu Finále je 19 dokumentárních filmů v soutěžní sekci a mnoho dalších v sekci jiných. Velké množství, jiní autoři, jiné postupy, jiná sdělení, jiné příběhy, jiné závěry. Z toho velkého množství bych se rád zastavil u dvou zajímavých dokumentárních filmů.
Tím prvním je dokument Sněhová pole Ivana Hartla zajímavé mladé režisérky Jany Počtové. Sama režisérka, společně s producentem Filipem Čermákem, uváděla v sále Jonáš své dílo. Jistá nervozita, z prvního uvedení filmu na veřejnosti a následných reakcí diváků na něj, byla u ní znát. Ale hovořila rozhodně a pevně si stála za svým pohledem. Uznávala své chyby z natáčení a litovala nedobrovolného ukončení realizace. Představila portrét pozoruhodného samorosta, který strávil 40 let v londýnském exilu a stále v něm setrvává. Všechna traumata a křivdy rodinné, soukromé i společenské a politické ho proměnily ve výrazného svéráze s nezaměnitelným přístupem k životu. Je to trochu smutný pohled, svým způsobem ten nadějný člověk rezignoval na život a vytvořil si velké ochrané opevnění kolem své vlastní říše. Je důvěřivý i paranoidní zároveň. Je laskavý i nesnášenlivý. Je energický i bez motivace. Paradoxy rámují jeho osobnost, jeho život i jeho okolí. Už od počátku filmu si režisérka, pod vlivem tohoto nekonformního života, bere roli spasitelky. Umanutě zachraňuje, necitlivě, horlivě a netrpělivě se snaží přeměnit životem zklamaného člověka. Chce zachránit jeden zajímavý život, chce na nohy postavit unikátního člověka, chce zvrátit smutný osud. Tím dostává film nový rozměr a je to důvod k neslavnému konci. Škoda té oboustranné umanutosti, škoda té ješitnosti. Ale Jana Počtová si zaslouží uznání za tento zajímavý film, který mě nemůže, ani nesmí nechat chladným. A je i inspirující.
Tím druhým je film Spřízněni přímou volbou od již ostřílených pánů Filipa Remundy a Víta Klusáka. Těch deset let jejich společné práce se promítá do poměrně suveréního uvedení jejich společného díla. Rozhodným způsobem dokáží uvést a divákům vysvětlit své popudy, důvody, pocity a dopady své práce. A divákům se tak představuje průběh přímé volby prezidenta, a to především druhého kola, které je ve znamení nemilosrdného souboje Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. Je chvályhodné, že se tvůrci snaží o odstup a nestojí na straně žádného z obou kandidátů. Oba dva vyvolení politici jsou svým způsobem stejní: nestojí o kontakt s obyčejným člověkem a netouží odpovídat na nepříjemné dotazy. I když taktiku mají rozdílnou. Jeden se snaží nepříjemnosti zastrašit urážkou, ten druhý vytlačit ignorováním a přehlížením. Ale není to jen problémem těchto dvou pánů, je to charakteristické u celých jejich štábů. Není to souboj a prezentace dvou lidí, je to souboj dvou uskupení, dvou štábů, dvou společností. Hystericky brání svůj prostor a dětsky koupou kolem sebe, když cítí, že je jim ubližováno. Je pozoruhodné, že autoři jsou levičáky označováni za pravičáky, a pravičáky za levičáky. A výsledek volby? Mohl snad být dobrý? Je to vítězství pro zem a její občany? Zřejmě není a ani nemohl být. Je to všechno začrovaný kruh: představitelé politiky jsou obrazem společnosti, společnost je vychovávana politiky. A stále dokola a dokola. Kudy z toho ven? Tohle si, i přes neustálé nadávání všech na poměry a stav, zasloužíme. Jsme slepé ovečky, které zapomínají a nedokážou samostatně přemýšlet. Skáčeme po slovech útěchy, abychom zjišťovali, že jsme se opě nechali napálit. Důvěřujeme zručným rétorům a pohádkám, necháváme se zaslepeně strhávat, jsme líní a pohodlní, neurvalí a bojácní. A tak máme jen to, co si zasloužíme.
Jsou to jen dva příklady z různých podob dokumentární tvorby. Příklady obrazů stavu společnosti, její neutěšenosti, zvrácenosti i idealistického romantismu. Lid žije, lidství je poskrovnu. Naděje a optimismus autorů přetrvává. A je to dobře.
Chvilku vyjímečnosti nezkazí ani úterní mrazivé Záblesky chladné neděle.
Dokument nechť je veleben.
Howgh...... tomtomtoma pro festival Finále.
