Proč potřebujeme evropskou armádu

Kdyby Evropa měla vlastní armádu, ve světě by měla mnohem větší slovo i vážnost. Co by nám evropská armáda dala, proč je v souladu s evropskými hodnotami a českým zájmem?

Světová velmoc bez vojenské síly a schopnosti se bránit jako celek je jako bezzubý pes, který může být kdovíjak vychytralý či vykutálený, ale když za gesty není reálná síla, tak ho ostatní neberou vážně. A stejně tak to je ve světové politice, protože tam, kde není za silnými gesty a dobrým nápadem síla a vůle se bránit, tam není skutečná politická moc. Taková velmoc může být těžko plně respektovaným hráčem na mezinárodním poli.

Evropská armáda by nejenom bránila bezpečnost Evropy, ale také by ji sbližovala. Evropská unie se jeví v krizi právě proto, že za svými gesty nemá jinou moc, nežli ekonomickou, jež je (zcela správně) spojována s ideou míru mezi evropskými národy. EU je propojená smlouvami a jejím členům chybí pocit něčeho hmatatelného, o co by se mohli opřít při obraně společného evropské domu (kromě eura, které je dalším ekonomickým nástrojem).

Chybí nám k tomu motivace, která by se nezakládala „jenom“ na ekonomickém základě, ale také na pocitu kolektivního bezpečí a reálné moci při prosazování vlastních zájmů. Tento fenomén můžeme vidět v evropské konfrontaci, kdy každý stát (zcela správně) má na prvním místě národní zájem, avšak ten evropský se zdá být jaksi v nedohlednu a přitom je, v obecné rovině evropské bezpečnosti, ten nejdůležitější.

Jako státy Evropy se nemůžeme spoléhat „jenom“ na kolektivní obranu NATO, ale měli bychom se sjednotit a vytvořit evropskou armádu, která by dokázala, že jsme za svoje ideje schopni nejen mluvit a podepisovat smlouvy, ale také se za ně postavit silou, bude-li to nezbytné. Nebudeme se poté spoléhat pouze na naše zámořské spojence a slabé národní armády, které mají nyní jednotlivé státy, ale i sami na sebe jako Evropa. Budeme svým vlastním pánem a spolu s tím důstojnějšími partnery pro naše spojence.

Spolupráce s NATO je pro Evropskou unii klíčová. Až moc dlouho jsme spoléhali na to, že za nás Spojené státy všechno vyřeší. Při debatě o evropské armádě musíme mít na paměti, že i spojenci z USA mají vlastní armádu, a proto ani my bychom se neměli zříkat odpovědnosti za společnou evropskou obranu. Všechny členské státy NATO jsou zavázány investovat minimálně 2 % HDP do vlastní obrany. Několik členských států EU včetně České republiky tak nečiní, a proto by společná evropská armáda byla dobrým stimulem pro oživení potřeby investovat do vojenské síly a technologií. Evropská armáda by posílila pozice NATO a mírové soužití ve světě.

Americký expert na bezpečnost George Friedman v rozhovoru pro server natoaktual.cz řekl: „Máte větší HDP (EU jako celek – pozn. autora) než my, a proto očekáváme, že budete mít armádu stejně silnou a schopnou, jako je ta naše. Tento bod je v našem vztahu velice důležitý – nemůžete mít vojenskou Alianci, pokud nemáte armádu.“ Máme-li být dobrými spojenci, musíme přispívat stejnou měrou kolektivní obraně a nespoléhat se na to, že pětisetmilionovou Evropu ochrání Spojené státy americké, ve kterých žije 300 milionů lidí, před 140milionovým Ruskem.

Evropskou armádu potřebujeme, protože:

a) Za našimi slovy budou i činy a vůle se bránit.

b) Bude vzájemně sdíleno přesvědčení, že je Evropa jednotná a propojenou ekonomiku a smlouvy doplní další díl společného zájmu.

c) Evropa zaručí mír nejenom pro své členy uvnitř, ale i pro státy vně EU, jelikož víme, že největší hrůzy a světové války přicházely zevnitř Evropy. Tomu by společná armáda a společný zájem na míru propojený ekonomikou a smlouvami zamezil.

d) Posílíme tím vztah se svými spojenci z NATO.

Evropské hodnoty a český zájem

Evropa už udělala v minulosti jednou zásadní chybu – neměla sílu se bránit. Bylo to v předvečer druhé světové války, kdy se v iluzi míru snažila vyhnout vojenské konfrontaci za své ideály. Má-li se Evropa poučit, musí se naučit bránit své hodnoty, držet pospolu a přitom zůstat solidární.

Křesťanská solidarita, tento evangelní vynález, je úzce spjat s ideou Evropy a jejími samotnými kořeny. Není to však solidarita, která je v dnešní době spojována s revoluční, levicovou tradicí, která se později ztotožnila s heslem francouzské revoluce – bratrstvím, ale je to solidarita, spojená s podporou těch, „kteří zastávají hodnoty svobody a důstojnosti člověka stvořeného k Božímu obrazu“.

Od Druhého vatikánského koncilu víme, že všichni lidé jsou stvořeni podle Božího obrazu, takže církev zavrhuje jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu či barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství (Nostra Aetate). Evropa má křesťanské kořeny, a ty utvářely Evropu, a proto je onen odkaz nejen odkazem křesťanským, ale také programem evropským.

Často se obránci evropské civilizace ohánějí evropskými hodnotami a zdůrazňují přitom, že evropská tradice je především anticko-židovsko-křesťanská. Mají pravdu, avšak nejzásadnější je pro Evropu něco, co musí být navždy propojené. Trefně to zmínil papež Jan Pavel II., který na své první pouti řekl: „Nejhlubší solidaritou je solidarita svědomí.“

Současné svědomí Evropana spočívá v přijmutí odpovědnosti za sebe sama a ze své blízké. Měli bychom se opět poučit z minulosti a především ze selhání Společnosti národů, nestavět se ke křesťanské solidaritě zády a neházet své členy přes palubu. Ti budou v bezpečí pouze tehdy, bude-li Evropa silná. Její síla však nikdy nesmí přijmout agresivní podobu, ale má povinnost být na stráži.

Český duch už jednou dokázal Evropě, že je schopen vytvořit z nesnadné situace mnoho, když si založením československých legií dokázal vydobýt samostatný stát. Tím jsme opět dokázali, že česká otázka je otázka světová. Byli jsme si tehdy vědomi, že za vnitřně silným státem musí stát i vojenská síla a možná právě proto bychom měli v době, kdy máme svůj vlastní stát, zvolat do světa, že do Evropy skutečně patříme, a dokončit poslední díl evropské skládanky – volat po vytvoření společné evropské armády. Odkaz T. G. Masaryka nám říká, že nic není nemožné.

Tomáš Heller

Autor studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a je projektovým koordinátorem Iniciativy pro evropské hodnoty. Stanovisko, které v článku prezentuje, není oficiálním stanoviskem think-tanku Evropské hodnoty ani stanoviskem Iniciativy pro evropské hodnoty.

Tento článek vyšel ve Svobodném fóru a byl publikován 24. 5. 2016.