Typicky česká cesta

Mentální posun, který se v celé kráse ukázal v parlamentních volbách 2017 a v přímé prezidentské volbě v roce 2018, nás nasměroval na typicky českou cestu.

Každá česká generace si prošla svým střetem s předchozími. Přineslo jí to nové vize, originální myšlenky a zformované osobnosti, které ovlivnily směřování celé společnosti. Proto i ta naše je nucena se utkat o podobu českého politického prostoru, ze kterého vychází sama podstata české identity. Stejně jako generace předchozí, jsme i my postaveni před povinnost se utkat o podobu české společnosti, která – jak se zdá – odmítla prozápadní směřování a zvolila si cestu pevné ruky, populismu a jednoduchých receptů na složité problémy. O těch ostatně nemá většina obyvatel dostatek informací a ani po nich netouží. Většina společnosti odmítla snahy problémům porozumět a co více – nemá zájem o pravdu. Ta je zpochybňována, nechtěna a hrubě zesměšňována. Volba staronového prezidenta nám potvrdila, že polovina obyvatel České republiky upřednostňuje suverénní vystupování, aroganci moci a nechá se uhranout lží a nenávistí.

Volba prezidenta republiky demonstruje smutnou realitu dnešní doby. Jsou v kurzu siláci bez skutečného programu a vize. Místo řešení konkrétních problémů se hledají příčiny v (politickém) systému, který se snaží změnit, nahradit či spíše zničit. Přitom si neuvědomují, na čem spočívá rovnováha a stabilita celku. Bohužel se potvrdilo, že demokratické principy, na kterých byly vybudovány české politické instituce, nemají u většinové společnosti podporu a zachování kontinuity je nežádoucí. To směřuje k jedinému, a to k přebudování institucí a vzniku nových. V dalších letech tak pravděpodobně  budeme svědky dalšího rozkladu české politické kultury a deformace institucí, které byly vytvořeny na principu zastupitelské demokracie a na polistopadovém étosu. Budeme přihlížet rozpadu politického systému, který se pod tíhou manažerských a populistických kroků stane pokusným králíkem. Proměny budou mít za následek postupnou destrukci demokracie západního typu a staneme se opět molochem, který bude mít paralely jen v zemích na východ od nás.

Příčinou naší krize je patrně mentální posun, který se v celé kráse ukázal v parlamentních volbách 2017 a v přímé prezidentské volbě v roce 2018 se jen potvrdil. Vypovídá o stavu společnosti a většinových prioritách. Jsme tak nuceni prožít si svou temnou druhou republiku a přitom přihlížet destrukci zastupitelsko-demokratických institucí triem Zeman–Babiš–Okamura.

Rychlost destrukce bude umocněna v momentě, kdy se přestane ekonomice dařit a dojde k první citelné krizi, která otřese zdeformovaným politickým systémem. A právě v té době nastane moment, kdy by mohlo svitnout mnoha lidem, že pánové Zeman, Babiš a Okamura jsou nazí a jejich pochybné politiky založené na strachu a nevědomosti nejsou k ničemu. Třeba v tu chvíli jejich představy a plány zešednou i v očích podstatné části veřejnosti, protože se ukážou neúčinnými v krizové situaci a odhalí slabost tohoto typu myšlení.

A právě v ten moment přijde čas nové generace, jež se do té doby bude muset vyrovnávat se svým Mnichovem. Ta bude muset promyslet, zrealizovat a postavit zpět vše rozbořené, poučit se ze starých chyb a ujmout se odpovědnosti.

Každá generace má svůj Mnichov. Ta naše se bude muset vypořádat s odkazem 27. ledna 2018.

Článek byl publikován v Přítomnosti k 31. lednu 2018.

http://pritomnost.cz/cz/component/content/article/11-politika/2746-typicky-ceska-cesta