Miloš Zeman je oblíben. Jeho podpora dosahuje i přes neurvalé chování a nezodpovědné výroky solidních výsledků.? Co vede pohrdané a zneužité k podpoře jimi pohrdajícího prospěcháře?
Miloš Zeman je oblíben. Jeho podpora dosahuje i přes neurvalé chování a nezodpovědné výroky solidních výsledků.
Politický styl současné hlavy státu jako by šel dnes na ruku těm, o kterých v roce 1992 v Poslanecké sněmovně prohlásil: „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“ A dodal: „Jestliže jedinec, který je v této intelektové kategorii, má nějakým způsobem rozumět světu, má-li se v něm nějak pohybovat a má-li ho nějak uchopit, musí si ho drasticky zjednodušit.“
Oba výroky jsou typické nejen pro současnou hlavu státu, která hluboce nedůvěřuje občanům vůbec, ale také demonstrují vztah Miloše Zemana ke svým voličům, které nejznatelněji poznamenala normalizační morálka.
Svět, ve kterém jsme žili v roce 1992 a který žijeme nyní, není jednoduchý a ten, kdo to tvrdí, tahá společnost za nos. Přisuzovat politickou nezodpovědnost a nezralost na základě výše zmíněných nepodložených předpokladů není důstojné demokratického politika, jako není možné přisuzovat vlastní duševní diagnózu svému národu jako celku.
Potlačené svědomí a šedá zóna
Normalizace prohloubila odcizení lidí od politiky, aby nechali kádry v klidu vládnout. S následky této „politiky“ se setkáváme dodnes. Prosadila se teze, že sociální jistoty jsou více než svoboda a politicky neutrální zábava má přednost před pravdou a politickou odpovědností. Právě proto nám simulovaná normalizace může sloužit jako ideální laboratoř ke sledování české společnosti.
Kdo jsou voliči Miloše Zemana a z jaké mentality čerpá současný český prezident svou podporu?
Současná hlava státu reprezentuje určitou část šedé zóny, jak ji v roce 1989 popsala Jiřina Šiklová, podle níž byla šedá zóna prostorem, který obývali lidé, kteří nevyužívali výhod komunistické nomenklatury, ani nebyli aktivními disidenty – neprotestovali a veřejně nevystupovali proti režimu. Významní podporovatelé Miloše Zemana jsou tou částí šedé zóny, která má blíže k politickému normalizačnímu establishmentu nežli k disentu, a dokázala využít svých výhod a konexí. Tiše se vzdělávali a na veřejnosti mlčeli, a právě tyto vlastnosti vynesly některé do polistopadového politického popředí, stejně jako Miloše Zemana. Dopad normalizace spočívá na české společnosti nadále, a to kvůli lidem jako je Miloš Zeman a těm z šedé zóny, kteří se nedokázali přes normalizaci přenést.
Proto se mi jeví, že Miloš Zeman není anomálií, či chceme-li důsledkem hlouposti národa, nýbrž jeho potlačeným svědomím. Z obecné psychologie víme, že potlačené svědomí a vědomí viny výrazně mění výkon soudnosti a spolu s tím deformuje subjektivní hodnocení či přijímání další zkušenosti. Důsledkem je zpravidla pocit ohrožení, který se projevuje potřebou se uzavírat – ztrátou otevřenosti k okolí. Jinými slovy, přijmutí a odpuštění viny je hlavním předpokladem pro poctivé vyrovnání se s vlastní minulostí. Pokud to nedokážeme, tak bude náš svět zkreslený a nepravdivý, jelikož naše vlastní mysl bude upravovat realitu tak, aby si uchovala vlastní nedotknutelnost.
Miloš Zeman v tomto případě slouží svým voličům jako velmi silný morální argument, jak si zachovat vnitřní integritu a obhájit se před sebou samým.
Kde se berou voliči Miloše Zemana?
Významná část společnosti ze šedé zóny, se nedokázala přenést přes normalizační zvyk pasivity a pohrdání politikou v tom nesplnila základní předpoklad pro vyrovnání se s minulostí. Tlačí ji stále před sebou a snaží se následkům své pasivity vyhýbat – vládnou špatní politici, protože jsme si nevybrali lepší a nekontrolovali je. Miloš Zeman jim k tomu dává jakési morální opodstatnění, když artikuluje jejich strachy, podporuje uzavřenost a sociální jistoty v duchu normalizace. Zeman poskytuje svým voličům ale i příležitost ke vzdoru a odvaze, když se postaví za svého prezidenta, který vystupuje proti politikům a jejich rozhodnutím, kteří se mu znelíbili. Stát za presidentem v jeho nespokojenosti a odporu jim může dodat falešný pocit, že už nejsou pasivní.
Šedá barva je podle Šiklové spíše špinavá nežli čistá, je znečištěna nedostatkem odvahy a vytrvalosti, a tak trochu se bojí a připravuje, co by kdyby. K tomu je v současné době nutné dodat, že právě voliči současného prezidenta právě odvahu a vytrvalost hledají a přisuzují současné hlavě státu. Místo kritického hodnocení normalizační morálky se zhodnocují staré návyky i v současných poměrech.
Kolik voličů současný prezident vlastně má, kolik se jich dokázalo vymanit díky jeho prezidentování z normalizační morálky? To ukážou následující prezidentské volby.
Článek vyšel v Přítomnosti 7. 4. 2017.
