Karel Čapek je opět aktuální, svým dílem nám dává nahlédnout, jak prostě a obyčejně, a přesto účinně se dá chránit demokracie. Proto si opět zaslouží naši pozornost.
Poslední dobou jako bychom pluli nazdařbůh po moři a uchlácholeni mírem a blahobytem zapomínáme, že naše společenství nestojí jen na zápasech politických stran o názory a ideje, ale je přímo závislé na uznání základních norem lidského soužití.
Být demokratem znamená být demokratem dnes a denně. Ve věcech politických i věcech běžných. Přínos demokracie je nezpochybnitelný, ne nadarmo se političtí teoretikové baví o její formě, ale podstatě demokracie jako by se vyhýbali. O to více je pro nás inspirující osobnost Karla Čapka, kterému podstata demokracie neunikla.
Projevy lidské nadřazenosti – podle rasového, etnického, nacionálního, kulturního či náboženského klíče – jsou úkazem podle něhož poznáme, kolik z nás a v čem přestává být demokraty. Úbytek demokracie se však nikdy žádné evropské či jiné zemi nevyplatil, dějiny jsou toho jasným důkazem. Tam, kde se pokusili nahradit funkční demokracii jiným režimem, tam přišel úpadek a rozklad společenství.
Mluvit s úctou a obnovit přátelství
V tomto smyslu je pro nás důsledná demokracie nejlepší formou vlády. Abychom mohli být demokraty, musíme i demokraticky myslet a demokracii přenést do obyčejného života. Základní kvality lidského soužití jako je slušnost, či úcta k druhým jsou prvotními předpoklady demokratické společnosti. Parafrází antického filozofa Aristotela to zle vystihnout takto: „Demokracie je formou přátelství mezi lidmi“.
Úcta k člověku, nutnost mezilidského dialogu a přátelství jde celým Čapkovým dílem. Spatřujeme ji v jeho publicistice, próze i dramatech. Snad nejviditelněji jsou jeho úvahy o základních normách lidského soužití patrny v díle Obyčejný život. V této próze se Čapek zamýšlí nad docela obyčejným starcem, kdysi železničním úředníkem. Ten v závěru svého života hodnotí své pozemské bytí, objevuje svá skrytá já a zjišťuje, že poznání sebe a druhých nebere konce a je účelem samo o sobě.
Hrdina Čapkovy knihy, objevuje, že jeho obyčejný život byl vlastně výjimečný a dost složitý. Jeho existence se skládala z mnoha pro něj do sklonku života skrytých tajemství, skrytých já. A právě poznání, že žil jen jednu ze svých možností, a volil si právě svou cestu, že má mnoho identit – chvíli byl vlastně básníkem, chvíli žebrákem – mu dává schopnost porozumět druhým. Upozorňuje ho to, že lidé se od sebe tolik neliší, jsou si vlastně velmi podobní, pouze zápas v nich dá vyjít konkrétnímu já, které je mnohdy sobecké, mnohdy dobré i zlé – ale vždy jeho i všech – a proto i zdánlivě obyčejný život je vždy výjimečný.
Karel Čapek si dobře uvědomoval, že demokracii není třeba reformovat, ale naplňovat. Mluvit mezi sebou s úctou a pochopením. Demokracie tedy nutně předpokládá nejen politickou diskuzi, nýbrž také debatu mezilidskou, prostou a obyčejnou.
Hledání společné řeči
Možná v době, kdy se zdá, že parník demokracie se potápí, je patřičné vyrazit do ulic. To neznamená jednoduše politicky demonstrovat své politické názory, nýbrž „vrátit demokracii smysl“, tedy přenést ji do obyčejného života, kam bytostně patří.
Nestačí pouze mluvit politicky, či chcete-li tlachat o politice, ale obnovit přátelství mezi lidmi. Ne nadarmo se o člověku se říká, že je bytostí společenskou a k tomu, aby mohl žít svůj spokojený, obyčejný život, druhé potřebuje.
Debatovat s cizinci, známými, přáteli, lidmi na ulici o obyčejných věcech nám pomáhá překonávat naše strachy z neznámého. Proto je naší povinností pro zachování národní identity založené na demokratických základech otevřít dialog, mluvit o obyčejných věcech na základě norem lidského soužití a tím oprášit demokracii v poctivosti k sobě.
Nepotřebujeme objevovat Ameriku, máme své vlastní objevitele, kteří dokázali svým poselstvím překročit českou kotlinu a oslovit svět. Karel Čapek je opět aktuální, svým dílem nám dává nahlédnout, jak prostě a obyčejně, a přesto účinně se dá chránit demokracie. Naším cílem musí být zájem o poznání druhých lidí a tím i nás samotných. To se nám podaří pouze, když budeme otevřeni dialogu a ochotni zjišťovat, co nás spojuje. Upřímný zájem o člověka dělá demokracii demokracií, a Karel Čapek to věděl, proto je toto poselství po 78 letech od jeho smrti stále jádrem toho, co můžeme nazývat třeba českou demokratickou hodnotou, a té se nesmíme vzdát.
Článek byl publikován v Přítomnosti 25. 12. 2016.
