A co vedlo Němce k přijetí nacismu? Kořeny můžeme hledat ještě daleko před první světovou válkou, nicméně zaměřme se na dopady "Velké války" a pokusme se nahlédnout do tajů německé duše, která po konci první světové války našla tu nejhorší možnou odpověď, jak se vypořádat s vlastním osudem.
„Velká válka“ a její dopad
Společenská nálada byla po první světové válce v troskách. Lidstvo se poprvé v historii odhodlalo k nasazení všech možných prostředků bez etických dilemat (tanky, bojový plyn etc.) a tím zcela zásadně změnilo charakter válečných konfliktů. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a v důsledku zapříčinila nový charakter a podobu Evropy.
Ve „Velké válce“ zemřelo minimálně deset milionu lidí a k jejímu konci zůstalo Německo osamocené a neslo tíhu viny za vypuknutí světového konfliktu. Poražené Německo posléze podepsalo 11. listopadu 1918 kapitulaci v Compiegne a největší světový konflikt v dějinách byl u konce.
Podíl Německa na první světové válce, válečné ambice a zápal v počátcích války jsou evidentní a vítězné mocnosti reagovaly na jeho vinu a rozmýšlely budoucí vývoj Evropy. Ta byla po světovém konfliktu zcela zmatená a hodnoty, které byly hojně přijímány před válkou, se rozpadly stejně rychle, jako německé naděje na vítězství.
Po první světové válce se vítězné mocnosti začaly ptát po důvodech vzniku války a euroatlantickým světem se šířil nový pojem jménem pacifismus. V návaznosti na odmítnutí veškerých válek reagoval svět utvořením mezinárodní organizace zvané „Společnost národů“, do které bylo přijato v roce 1926 i Německo, a jež měla tvořit spojovací prvek v mezinárodní spolupráci a na mírových řešeních. Sociální dopad „Velké války“ se projevil úpadkem morálky, kulturní odezvu můžeme spatřovat v poválečném vkusu a umění, organizované náboženství prodělalo krizi a politické a ekonomické dopady se projevily v poválečných smlouvách.
Vítězné mocnosti reagovaly na poválečné uspořádání světa Pařížskou mírovou konferencí, jež sloužila k sjednání mírové smlouvy mezi mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Na konferenci byly postupně uzavírány poválečné dohody s poraženými a největší podíl na rozhodování měla „velká pětka:“ Itálie Japonsko, USA, Spojené království a Francie. Konference se podílelo 32 státu a mezi nimi bylo i Československo.
Ekonomické následky pro Německo
Výsledkem Pařížské mírové konference byly tzv. Pařížské předměstské smlouvy, mezi které patřila i Versailleská smlouva, která podle mnohých v té době znamenala významnou satisfakci a pro jiné, především pro samotné Němce, významné ekonomické ztráty a nesmírnou potupu.
Poražené Německo ztratilo sedminu své předválečné rozlohy, všechny zámořské kolonie, armáda byla zredukována na sto tisíc vojáků, část území musela být demilitarizována a rovněž bylo povinno platit významné reparace. Ve Versailleské smlouvě bylo dále nařízeno, aby Německo odevzdávalo šedesát procent vytěženého uhlí, devadesát procent obchodního loďstva, moderní lokomotivy a čtvrtinu farmaceutických a chemických výrobků. Kvůli ztrátě území přišlo o padesát procent těžby železné rudy, pětadvacet procent těžby hnědého uhlí a kvůli odstoupenému území o 6,5 milionu lidí.
Německo muselo všechny reparace a ústupky přijmout, jelikož mu to nařizoval článek 231 Versailleské smlouvy, ve kterém stálo, že: „spojenci Německa a Německo jsou zcela zodpovědní za všechny škody a ztráty, které způsobili zemím Dohody a jsou zároveň i původci války.“
Německá frustrace a její příčina
Obyvatelé Německa a především vojáci cítili potupu a hanbu. Situaci nepomohla ani na demokratických základech vzniklá Výmarská republika a uzákoněné volební právo žen. Vojáci navrátivší se z války a zajateckých táborů se nedokázali začlenit do hospodářského a společenského života, vzrůstající nezaměstnanost, inflace a následná frustrace se stala otázkou a s odpovědí přišla v roce 1921 nacistická strana s jejím vulgárním antisemitismem.
Ve společnosti se lidé tázali: „Kdo může za naši situaci?“ „Kdo je vinen?“ Smutnou odpověď přineslo společenské klima, které volalo po odplatě a k potřebě ukázat si na viníka. V občanech Výmarské republiky se objevoval společenský konsenzus, že státy Dohody nesou vinu za jejich osudy a že to většinou nebyli oni, kdo rozpoutal krvavý konflikt světové války.
Tato odpověď ovšem dlouhodobě nestačila a společnost toužila po přesnějším označení viníka. Možná proto se v té době objevuje zprvu směšná postava muže, který svými řečnickými projevy dokázal upoutat publikum všech generací. Nejprve zaujal bývalé vojáky, členy střední třídy a posléze i zbytek Německa. Byli to podle Hitlera oni, kteří stáli za stvořením nenáviděné Výmarské republiky a zapříčinili prohru a kapitulaci Německa v první světové válce. Vůdce zároveň trpěl paranoidní představou, že Židé uplatňovali svou moc v ekonomice, kulturním životě, státní správě a v médiích. Židé údajně vládli v „žido-bolševickém“ Rusku a stejně tak i nad „světovým finančnictvím.“
Hitler poukazoval na protiklad mezi komunismem a kapitalismem, ale obratem dodával, že to jsou oba židovské nástroje na ovládnutí světa, což kromě jiného dokazoval i údajně „židovský mezinárodní jazyk“ esperanto.
Kritika Versailleské smlouvy
Smlouvu, ve které se nedobrovolně uvázalo Německo k přísným restrikcím, kritizovali nejenom Němci, ale také významné světové osobnosti, které varovaly před jejím nebezpečím. Jedním z renomovaných osobností, člen britské delegace ve Versailles a známý ekonom, John Maynard Keynes, napsal: „že situace po podepsání smlouvy byla ve svém důsledku katastrofální, protože před první světovou válkou bylo Německo hlavní oporou evropského hospodářského mechanismu; na prosperitě Německa do značné míry závisela prosperita zbytku Evropy.“ A ve svém díle „Ekonomické důsledky" míru dodal.: „Všechny myšlenky… se točily kolem pomsty a nutnosti přenést tíhu finančních závazku z beder vítězů na poražené… Politika zotročení Německa pro celou lidskou generaci, ponížení milionů lidských bytostí a okradení celého národa, by měla být odstrašující a zavrženíhodná…“
Proti Versailleské smlouvě se ozval i ministerský předseda Jihoafrické unie Jan C. Smuts, který se obrátil na amerického prezidenta Wilsona s varováním, že pokud státy Dohody prosadí takovouto smlouvu, uvalí na sebe nejtěžší možnou hanbu a takový mír by se mohl stát ještě větší pohromou pro celý svět, než jakou byla první světová válka.
Smutsnova slova se později ukázala jako prorocká, přesto ani tato obhajoba nesmývá z Němců vinu za hrůzy druhé světové války, ba naopak. Historická zkušenost, kterou tímto lidstvo nabylo, vyzývá k větší solidaritě k poraženým, protože odejmutí lidské důstojnosti uvaluje vinu na ty, kteří tak učinili.
A proto bychom si měli být vědomi, stejně jako německý filozof Karl Jaspers, že jsme nejprve lidmi a až poté členy národů a že všichni občané společně odpovídají za to, jakou mají vládu. Toť by mělo být poselství Němců, se kterými se hrůzy druhé světové války navždy ponesou…
