Konečně konkrétní krok, kterým chce stát ulehčit rodinám s jedním a více dětmi, jimž hrozí ztráta obvyklé životní úrovně.
Hledal jsem onehdá pro svoji sedmiletou dceru nějakou aktivitu na jeden víkend, kdy jsme kvůli manželčině směnování byli doma sami.Protože nejsem žádný troškař, naplánoval jsem to dost velkoryse - v rámci programu se měl uskutečnit pořádný výšlap do hor, návštěva technického muzea, zábavní park a pak jsem ještě z edukativních důvodů slíbil zážitkovou cestu na tajnou pravěkou planetu. A aby to moc nestálo...
Do hor jsme museli dojet autem, naštěstí to ale máme jenom kousek, takže jsme tam byli doslova za pár minut. Na úpatí hor jsme se napřed zastavili v outdoorovém zábavním centru. Naprosto největší úspěch měla soustava prolézacích tunelů, kde dcera vydržela přes půl hodiny. Oproti běžným tupým prolézačkám, co jsou na kdejakém vesnickém dětském hřišti, se tady ale jedná o kvazitransformační tunely druhé generace, které nabízejí asi stokrát větší zážitek. Pokud totiž necháte běžné upravené dítě prolézt desetimetrovou rourou plnou zaschlého bahna, betonového prachu a pavučin, tak na druhém konci takového kvantového teleportu vyleze vizuálně dítě zcela jiné. Tedy dítě... spíše malé prasátko. Sice beznadějně zalískané od bot až po vlasy, ale vesele kvíkající, rozesmáté a z nějakého nepochopitelného důvodu neskutečně šťastné.
Po průchodu všemi trubotransportéry jsme navštívili technické a dopravní muzeum s mnoha velmi zajímavými exponáty. Je jenom škoda, že v takovém muzeu se na ně nesmí samozřejmě sahat, nebo po nich dokonce lézt. To by byla ještě daleko větší bžunda. Víte vy vůbec, jaké to vyžaduje obrovské sebezapření, nevylézt si u obřího stavebního stroje alespoň na pás, který k tomu potměšile přímo vybízí ? Přiznám se, že jako trochu konzervativní staromilec nejsem moc příznivec dnešního světa, plného - ve většině případů bohužel spíše módních - nebinárních bytostí, ale musím uznat, že něco na tom je. Minimálně děti totiž do určitého věku takové jsou. Je úplně jedno, jestli máte čtyřletou holku, nebo čtyřletého kluka - ale pokud kolem vás jede otáčející se míchačková tatrovka, jsou z toho oba naprosto stejně unešení...
Ale čas utíkal a pokud nás v horách neměla zastihnout tma, bylo třeba vyrazit směrem vzhůru. Ďáblovo pohoří má asi dvacet vrcholů s různým stupněm obtížnosti. Já jsem obvykle dělal jenom jištění a prvenství ve výstupech jsem velkoryse přenechal Kačce. Povedlo se jí zdolat většinu z nich. Mě mrzelo pouze to, že jsem podcenil přípravu a byli jsme poměrně nedostatečně vybavení - hlavně co se týče jídla a pití. Ale nakonec nám naše skromné zásoby vystačily, takže v pohodě.
Sice už jsme byli oba dost unavení, ale ten slíbený pravěk se nedal oželet. Takže jsme použili největší dostupný rouroteleport a pomocí časoprostorového driftu se za chvíli ocitli na cizí planetě v hlubokém triasu (nebo juře či křídě ? Nikdy jsem nevěděl co je co). Atmosféra se ukázala být kompatibilní s obsahem našich hrudních košů, takže jsme se obešli i bez skafandrů a začali hned s průzkumem. Bylo vidět, že některé předchozí výpravy nebyly tak úspěšné jako my a občas jsme narazili na nejrůznější jejich pozůstatky.
Ještě před odletem zpátky jsme učinili velice závažný a pro lidstvo jistě důležitý objev - důkaz pravěkého osídlení této planety. V jednom kaňonu na její odvrácené straně, kam normálně ze země není vidět, jsme totiž našli poměrně zachovalou kostru nějakého kosmického veleprasoještěra. Naštěstí aktuálně nejevil žádnou výraznější chuť k obživnutí a shánění potravy, takže jsme se mohli živí a zdraví těsně před setměním šťastně vrátit zase zpátky na zem...
Bylo to úžasné dobrodružné odpoledne, které jsme si oba užili. Náklady ? Nulové. Teda kecám - asi dvanáct korun projetých v benzínu, dalších dvacet ve formě plechovky piva pro hlavního šerpu a Fidorka za pětikorunu pro parťáka. Nevěříte, že je něco takového v současné depresivní době možné ? Krucaj mejdlo, co je na tom překvapivého ? Prostě jsme si jenom v tom návalu moderních technologií, multimediálních zvěrstev a přeplněných animačních parků plných akvazorbingů, dětských vláčků a 3D virtuálních realit, zapomněli umět hrát. Jak ti malí, tak i my velcí. A hlavně hrát si spolu. Možná je právě teď příležitost si to uvědomit a zkusit to napravit. Krize, války a infekce se opakují s kovovou pravidelností. Optimista věří, že lidstvo si určitě nějak poradí a za pár let snad bude svět zase takový, jako byl dřív. Jenomže ty děti nám mezitím o strašně velký kus vyrostou. A pak už nikdy v hroudě zvětralého betonu neuvidí dračí hlavu, už nebudou v odstaveném rezavém vraku bez kol v adrenalinovém opojení točit volantem jako závodník formule jedna. Když uvidí na obzoru velkého psa, tak nebude jejich první reakcí rychlé schování malinkaté dlaně do té vaší a místo s ušmudlaným plyšovým králíčkem bude vaše dcerka usínat s úplně někým jiným...
Tvrdíme, že jsou pro nás vším, kupujeme si je debilními hračkami, technickými nesmysly a drahými výlety. Rodinné štěstí plácáme z bláta prefabrikovaných selfíček na fejsbůku, nalháváme si, že máme moc práce, kterou děláme jenom pro ně - a beznadějně necháváme odkapávat kamsi do útrob tabletů a čtyřicetipalcových televizí ten strašně krátký čas, kterým je jejich dětství orámované. A přitom stačí tak málo. Ani plejstejšn v sedmé generaci zatím ještě u předškoláka neumí vyhrát nad obyčejnými holínkami a dostatečně velkou kaluží.Ta chuť si do ní "hňácnout" je v šestiletém mozkovém centru naštěstí pořád na nejsvrchnější příčce žebříčku hodnot. Tak toho sakra využijme. Je to přece úplně ZADARMO...
Aha, dlužím vám to ministerstvo, žejo... No, to výše popisované místo je teď sice samozřejmě naše tajná země, kterou se chystáme do budoucna ještě dál kolonizovat a nemůžu vám bohužel při nejlepší vůli propíchnout, kde přesně se nachází. Ale můžu říct, že je to ve skutečnosti jedna obrovská halda s parkovištěm pracovních strojů poblíž dálnice D1 - jakých je kolem ní kvůli rekonstrukci určitě několik desítek a navenek působí poměrně neutěšeně. Díky za ně !!!
