Záhada Kodexu XIV A13

Kdo napsal Vyšehradský kodex a na čí popud či objednávku? Je možno najít souvislost mezi situací z konce X. století a naší dobou? 

Dnes před polednem mě velmi potěšila Česká televize, která na svém programu ČT2 uvedla dokument s názvem "Záhada kodexu XIV A 13". Nejednalo se, ač by tomu mohl název napovídat, o žádné zpracování některé z knih Dana Browna, případně o film o neohroženém knihovníkovi, který spasí svět, ale o dokument, který se zabýval možným vysvětlením jedné z největších záhad v literární historii na našem území a totiž o záhadě vzniku rukopisu nazývaného "Vyšehradský kodex", jehož hodnota je nevyčíslitelná a bývá přirovnáván svým významem ke korunovačním klenotům, neboť je v něm popsán celý proces korunovace českého krále, který byl dodržován poté i při korunovaci našich dalších panovníků.

Detektivní záplatka tady totiž opravdu je. Jediné co víme je, že světlo světa tento latinsky psaný rukopis spatřil v některé z benediktýnských klášterů, které v raném středověku sloužily jako centra šíření křesťanské víry latinského/římského ritu. Na našem území se objevil neznámo odkud jako jeden z nejvýznamnějších darů knížeti Vratislavu II. u příležitosti jeho korunovace za krále Vratislava I koncem X. století. Je možné, že byl knížeti (potažmo králi) Vratislavovi věnován již v Řezně (Regensburgu) při jeho první (a přiznejme, že oficiální) královské korunovaci, která předcházela té druhé (a v našich zemích brané jako důležitější) korunovaci, která proběhla na Vyšehradě. V takovém případě by bylo více než logické, že jeho původ je v některém ze skriptorií na německém území, ať už jde o Řezno, Mohuč či jiné. Ale o tom, že by tento dar dostal již v Řezně není v historických análech ani zmínka. Zato však máme jednoznačně doloženo, že v době pražské vyšehradské korunovace tento rukopis již měl. Bohužel však je téměř nemožné, aby vznikl na českém území, neboť skriptoria v té době buď nebyla na takové úrovni (Břevnov, Davle), aby dokázala takto výpravný rukopis vytvořit či v té době jejich produkce rukopisů nebyla latinského, ale staroslověnského ritu (Sázava). Ač se výzkumu a pátrání po původu a autorovi v minulosti i nyní věnovali a věnují historici, archeologové, restaurátoři a jiní odborníci, k žádné jednoznačné odpovědi zatím nedospěli. Jediným závěrem je, že pravděpodobně pochází ze skriptoria, ze kterého pocházejí i jiné rukopisy, které jsou ve sbírkách u v Německu, Polsku, ale, které skriptorium to je a tím spíše, kdo je autorem se ví žalostně málo. Stejně tak se ví minimum o tom, kdo si vlastně vytvoření rukopisu objednal, kdo jej platil a proč. Spekulací je mnoho od členů či představených řádu benediktýnů, některého ze šlechticů zavázaného Vratislavovi či Vratislava samotného. I v tomto zůstává Vyšehradský kodex zahalen tajemstvím. Já osobně, poučensoučasnými reáliemi, bych se přiklánkazuje ěl k tomu, že šlo o jednoho či více představitelů zástupců šlechty, kteří si chtěli pro sebe naklonit přízeň nově korunované hlavy. Jak ostatně ukazuje naše nedávná minulost i současnost nebylo by to nic nového. Co jiného totiž jsou sponzorské dary ať již pro volební kampaně at o jak ty, ve kterých mezi sebou bojují politické strany a hnutí, tak i pro ty prezidentské, ve kterých proti sobě stojí týmy podporující jednotlivé kandidáty. O sponzorských večeřích s vrcholnými představiteli státu ani nemluvě.

Ostatně ono i pátrání o tom kdo je či byl Lájos Bács či Ranjiv Singha z letech devadesátých, případně Pepa z Hongkongu může být v pro budoucí historiky za sto či pět set let pěkná detektivka. 

Osobně jsem však raději za pátrání po tajemstvích v dávné minulosti s tím, že věřím, že naše doba budoucím generacím tolik látky k přemýšlení neposkytne. I když, kdo ví, třeba jsem nenapravitelný optimista a mýlím se...