Virus VV

Čím dál tím více se nemohu zbavit dojmu, že celou naši společnost nakazil zákeřný virus, jehož nosičem je kausa politické strany Věci Veřejné. Symptomy jsou pak frustrace, znechucení, paranoia a chronická podezřívavost, která se projevuje snad u všech občanů ČR, snad s výjimkou dětí předškolního věku.

Po volbách v roce 2010 se nad českými zeměmi rozezněl jásot. Kroužkováním jsme se zbavili několika kmotrů, Jiří Paroubek odstoupil sám a do vlády usedli hned dvě nové strany. TOP09 se staronovými tvářemi, ale hlavně zbrusu nová a neokoukaná VV v čele s mediálním bijcem korupce Radkem Johnem. Co více si mohl český občan přát. Premiérem se stal dosud čistý (i když poněkud neviditelný) Petr Nečas a prioritou dne byl boj s korupcí dle hesla padni komu padni!

Co však bylo skutečně důležité, občasné této země uvěřili v sílu demokracie, že jejich demokratická volba skutečně rozděluje moc a pokud se někdo nechová fér (třebaže v souladu se zákonem, nebo dokonce mimo něj), tak bez ohledu na soudy, policii a státní zástupce může být potrestán ztrátou funkce a společenské prestiže.

Jenže začal působit virus VV.

Místo boje s korupcí začalo spíše vyřizování účtů pod pevnou taktovkou starých či nových kmotrů, protože volby přinesly jen to, že se místo starých (již nažraných) prasat, přišla nová, hladová. A jak praví staré české venkovské moudro – Hladové prase žere třikrát více, než nažrané. S novou politickou elitou a s novými kmotry za zády začalo nové dojení státního rozpočtu a plnění korýtek našich nově zvolených politiků.

Co bylo nejhorší – strana, které 11% voličů uvěřilo, že bude jiná a přinutí ostatní být alespoň trochu lepší, se ukázala jako promyšlený plán jak privatizovat veřejný sektor. Voliči této zemně tak dospěli k hořkému poznání – buď budu volit parlamentní strany (nažraná prasata) anebo strany mimoparlamentní (nenažraná prasata), ale pořád budu volit prasata, jejichž jedinou starostí bude naplnit si vlastní korýtku. Ve své podstatě je tedy jedno co a koho zvolím a můj hlas u voleb je naprosto zbytečný.

Tímto poznáním propukla virová infekce VV naplno. Občané každého státu pokud jakýmkoliv způsobem ztratí možnost ovlivňovat dění ve svém státě, zcela rezignují na veškeré základní principy demokracie a občanské společnosti. A právě to se děje nyní v naší společnosti.

Dnes a denně na nás média chrlí jen negativní zprávy – není to však proto, že by se nedělo nic dobrého, ale prostě pro to, že my vlastně nic jiného nechceme slyšet či číst. Pokud je něco dobré, nevěříme tomu, i kdyby to byla pravda. Pokud je něco špatné, věříme tomu, i kdyby to pravda nebyla, následujíce jiného již méně moudrého přísloví, že na každém šprochu je pravdy trochu.  Ti jednoduší věří mediím všechnu tu špínu. Ti, kterým Pá bůh či geny nadělil trochu více, nevěří už ničemu a nikomu.

Začal fungovat institut presumpce viny, kdy stačí jeden krátký článek, který odstartuje hon na čarodějnice a politickou a společenskou popravu dotčeného politika a síla médií (či spíše skupin, které je ovládají) tak roste každým dnem. Ochota lidí uvěřit každé špíně je totiž neuvěřitelně vysoká.

Dnes a denně se objevují nové a nové kauzy a mohu Vás ujistit, že si u každé jedné můžete hodit korunou, zda je pravdivá, nepravdivá či účelově upravená. Možná se divíte, že Vám dávám na výběr tři možnosti, když mince má jen dvě strany. Je to prosté, jedna strana značí nepravdivou kauzu, druhá strana účelově upravenou. Šance, že se v médiích objeví pravdivé, nijak neupravované informace o nějaké politické kauze je totiž asi tak stejně velká, jako že mince dopadne přesně na hranu a zůstane stát.

Za této situace prakticky nemáme volbu, protože nemáme informace, o které bychom své rozhodování mohli opřít a zároveň jsme získali velmi čerstvou zkušenost, že naše volba je zcela nepodstatná.

Infekce zvítězila, demokracie je mrtvá a naše nové státní zřízení můžeme nazvat třeba mediokracií, kdy se naším prezidentem nestane ten nejlepší kandidát, ale ten, který dokáže zajistit lepší negativní kampaň a s požehnáním kmotrů mediálně popraví své odpůrce.