Romové a muslimové – proč?

Proč máme problém vyjít s romskou a muslimskou menšinou, zatímco jiné menšiny nám prakticky nevadí?  Již delší dobu se odhodlávám najít si čas na tento článek, a dnešní rozhovor s panem Muhamedem Abbasem, mne přiměl reagovat právě teď.

Proč tedy máme problém vyjít právě s romskou a muslimskou menšinou? Už Vás také napadla tato otázka? Možná se mýlím, ale dovolím si tvrdit, že většina Čechů a Moravanů nemá a neočekává žádné problémy, když se jejich sousedy stanou Afroameričané či Asiaté. Ale pokud se v našem sousedství objeví Romové či vyznavači Alláha, tak začneme být opatrní, podezřívaví a vyhýbáme se přímému kontaktu. To samé je i na trhu práce. Pokud si zaměstnavatel může vybrat, tak těmto skupinám vyhne. Ale proč?

Různé „multikulti“ uskupení a rádoby korektní politici se nám snaží namluvit, že my Češi jsme xenofobové a rasisti a že u nás narůstá extremismus. Jak se ale naše xenofobie a rasismus slučuje s faktem, že k jiným menšinám jsme tolerantní?

Napadlo mne položit si jinou otázku, co mají tyto dvě menšiny – jedna národností (Romové) a jedna náboženská (muslimové) společného, co my (míněno většinová společnost) nemůžeme zkousnout.

Odpověď je překvapivě prostá – respektování jiného zákona.

Romové a muslimové totiž respektují jiný zákon, než je zakotven v našem právním řádu a respektují i jiná společenská pravidla. Muslimové mají právo nejen právo šaría ale samotný Korán je z velké části rovnou zákoníkem. Stejně tak i Romové mají své zvykové právo založené na kmenovém uspořádání a rodinné hierarchii.

Možná to zní jako malichernost, ale pokud si uvědomíte, že v obou těchto zákonech je nám (míněno většinové populaci v ČR) přisouzena pozice téměř bez jakýkoliv práv, věc dostává patřičný rozměr.

V islámském právu jsou jinověrci či bezvěrci automaticky považovány za bezprávné bytosti, které mají jediné právo a to přijmout Alláha. Pokud tak neúčinní, mohou být zotročeny či dokonce beztrestně zabiti, o jejich majetku ani nemluvě.

Romské právo tak explicitní není, je víceméně zvykové, ale i to nepřisuzuje „bílým gadžům“ žádná výrazná práva. Romské právo ale přeci jen vychází z křesťanských principů a není proto tak agresivní jako islámské, tedy pokud jde o život a osobní svobody většinové společnosti.  Zcela jinak je tomu u majetku. Majetek většinové společnosti vnímá romské právo jako legální zdroj obživy. Pokud jeden Rom okrade druhého Roma, je potrestám dle romského práva. Pokud ale Rom okrade bílého, potrestán nikdy nebude, neboť tento čin je v souladu s romským zvykovým právem. Lze paradoxně říci, že většina kriminálních činů páchaných Romy, je rasově motivovaná.

A to je celé. Je naprosto logické, že my máme velký problém respektovat menšinu, která se rozhodla nerespektovat nás, naše právo, zákony či kulturu.

Jako vše i toto není stoprocentní. Každý Rom a každý muslim stojí před vnitřní otázkou, zda bude či nebude respektovat většinu a její právo, hodnoty i kulturu a vím, že mnoho z nich si odpoví kladně a rozhodne se jít cestou respektu. Jenže značná část těchto menšin zvolí druhou možnost, protože jsou k tomu vedeni svými předky a okolím. Není to primárně jejich volba a jejich vina, jen následují své vzory.

Jenže jak máme poznat, jak se právě náš soused či uchazeč o zaměstnání rozhodl? Budeme pro něj rovnoceným partnerem nebo nás považuje za podřadnou bytost a hrozí nám od něj nebezpečí?

Neznám řešení tohoto problému a nebudu předstírat, že vím, co s tím dělat. Ale vím jistě jednu věc. Nebude fungovat žádné řešení romské či muslimské otázky, které v sobě nebude osahovat způsob, jak naučit tyto menšiny respektovat náš zákon, jako ten, kterým by se měli řídit.