Předvolební gulášek a povolební kyselo na český způsob

Co svět světem stojí, či spíše co volby volbami jsou, tak je předvolební gulášek symbolem předvolebních kampaní. Od  dob starého Říma, kdy se lidu rozdával chléb a pořádaly hry, se toho vskutku příliš nezměnilo. Všichni slibují, ti pravicoví slibují tu pravou cestu, ti levicoví slibují také pravou cestu ale jinou pravou cestu, tu která vede po levé straně. Nikdo nechce zvýšit daně či snížit platy, opozice je nezodpovědná, lže i krade a hlavně  chce Vám, naši milý nenažraní voliči, pouze uškodit a namastit si vlastní kapsu. Takže račte k nám – dejte si dvojitej gulášek se šesti a pívo, neb vypadáte špatně a zjevně by Vám prospělo mít se o trochu lépe. Tak to bylo, je a s největší pravděpodobností i bude, politik slibuje a volič volí.

I v povolebním období se toho od starověku příliš nezměnilo. Předvolební sliby mizí v nenávratnu rychlostí přímo úměrnou počtu získaných hlasů. Čím více hlasů, tím si je politik či strana jistí ve svých pozicích a další volby jsou až za hodně dlouho. Teď jsou podstatná korýtka a benefity. Říkavá se tomu povolební kyselo.

Přesto i v tomto tisíce let starém režimu dokázala Česká Republika přijít s něčím novým. A to dokonce dvakrát. Už je to tak. Po té co jsme v 90. letech dali slovu tunelování zcela nový ekonomický význam a termín tunnelling nyní ve světě (nikoliv u nás) označuje těžký zločin, jsme své inovativní tvůrčí úsilí přesměrovali na politické pole a na přelomu tisíciletí a na konci první dekády nového jsme obohatili zchátralý a vyčpělí demokratický systém dvěma zcela novými prvky.

Prvním českým objevem se stala opoziční smlouva, situace, kdy po volbách opozice přestává být opozicí a místo toho se stává naším partnerem při demokratickém vládnutí. Sice si stále jdeme s opozicí po krku ale „vocaď až sem a dál ne“. Opozice je pořád pro voliče to nejhorší, ale pro nás koaličníky zase tak špatná není.  Model opoziční smlouvy z roku 1998 byl ale prototyp a musel být v následujících obdobích nepatrně vylepšen. Tak místo opoziční smlouvy na vládní a parlamentní úrovni, která skutečně byla pro voliče příliš okatá, se ukázalo lepší a méně okaté uzavírat koalice na regionální úrovni. Co je špatné pro celý stát, není špatné pro to které město.  A máme zde nový systém vztahů mezi opozicí a vládní koalicí, který skutečně udivuje svět. Zatímco v parlamentu šéf opozičních oranžových hřímá, jak půjde modré vládě po krku, tak o kousek dál v ten samých okamžik zasedají oranžoví s modrými a domlouvají koalici, ve které společně budou řídit velká města.

Český volič se sice malinko diví, ale pak sedne v hospůdce k pivku a guláši a začne nadávat na politiky, což je považováno za český národní sport. Zahraniční experti se toliko přou, zda je ohromná popularita tohoto sportu mezi českým lidem dána pouze špatnou politickou kulturou nebo skutečností, že pivko a guláš už je nyní po volbách za vlastní penízky. Většina expertů se přiklání k první variantě, ale my Češi, Morvané a Slezané víme své, že?

NA přelomu let 2009 a 2010 přišli ale politici v české kotlině s další zcela inovativní myšlenkou. Tedy spíše se zcela neotřelým a inovativním využitím role volebního lídra. Jako první s touto myšlenkou přišla nová strana Věcí Veřejných, která si za svého předsedu a volebního lídra zvolila osobnost do té doby politicky neangažovanou. Tím stanovila primární požadavky na osobu volebního lídra. Ten musí být – známá osobnost a do té doby politicky neaktivní a tím pádem pro voliče čistá, protože každý volič v ČR přeci ví, že politika je špína a každý politik má máslo na hlavě. Není podstatné vzdělání, schopnosti a zkušenosti. Dostatečně známá tvář a dobré image udělá své. Stačí si takovouto tvář zvolit jako předsedu strany a je to!  Jenže i v jako předchozím případě i zde se ukázal prototyp jako ne zcela funkční a vyhovující a bylo zapotřebí pokračovat ve vývoji.

Jako druhá strana s myšlenkou volebního lídra přišla ODS.  V tomto případě se ale jednalo o takové trochu nouzové řešení, nebylo možné nalézt zcela „čistou“ novou tvář a tak vyhrála tvář sice starší a politicky aktivní, ale nejčistší mezi špinavci. Chybu v podobě zvolení si lídra za předsedu už ale ODS nezopakovala, tedy ne před volbami. První modifikací po česku se tak stalo – volební lídr není předsedou strany. Teprve pokud uspěje, tak si ho dodatečně zvolíme.

No jo, jenže lídr uspěl, byl dodatečně zvolen a nyní začíná stranu řídit podle svého, dosazuje nové tváře, vytváří nové principy – ještě chvíli a přeroste starým oposmluvníkům přes hlavu. Nepřípustné a nemožné!

A tak šel vývoj volebního lídra dál, směrem k další inovaci. Za pár měsíců (všimněte si, že se vývoj i v tomto případě zrychluje) k dalším volbám nominovali hned tři strany (ODS, ČSSD a TOP09) volebního lídra. Vrátily se k osvědčenému modelu, že se jedná o novou politicky téměř neznámou avšak obecně dostatečně známou tvář. Neudělaly ovšem tu chybu, aby jí zvolily předsedou ba dokonce ani za člena vedení strany v daném regionu, to až podle volebního zisku a hlavně dle povolebního vyjednávání. Ano dalším vývojovým stupně je volební lídr v roli kašpárka. Pobaví a osloví voliče, získá jejich sympatie a hlasy, a pokud uspěje a následně je dostatečně loajální ke svým vládcům, dostane se mu odměna v podobě funkce ve straně a řízení města či státu. Nad volebním lídrem tak stojí skupinka mocných, kteří tahají za nitky a běda kašpárkovi, který poskakuje jinak, než je chtěno. Výhodou volebního lídra, který není předsedou strany, je skutečnost, že zmizí (tedy muže být zmizen) stejně rychle, jako se objevil. Možná ještě o trochu rychleji. Stačí pouze přestřihnout nitky a kašpárek spadne z výšky rovnou na ústa.

Vývoj je u konce. Ty tam jsou doby, kdy politické strany vedli do předvolebního boje jejich řádně zvolení předsedové, kteří se stávali po volbách premiéry či předsedy sněmovny. V dalších volbách nás čeká utkání specializovaných týmů volebních lídrů s „čistým profilem“ a dokonalou image bojovníků za práva všech občanů, kteří budou najati politickými stranami na čelní místa kandidátek. Po volbách tito lídři zmizí i se svými týmy a na jejich místa nastoupí staří a nikým nechtění členové vedení politický stran s odůvodněním, že nejsou důležité osobnosti ale programy a ideje (však je poslanecký mandát přenositelný v rámci politické strany). Budeme tak volit někoho zcela jiného, než kdo nám bude vládnout. Praha bude mít možnost si to vyzkoušet už toto volební období. Zbytek státu si to vyzkouší až o pár let později.

Kde jsou hranice české demokracie?