Důchodová reforma – boj rozumu s idejemi

Jak málo stačí k tomu, aby se zarytí pravičáci i levičáci spojili v jeden šik v boji proti zdravému rozumu. Povinné spoření u privátních penzijních fondů. Slovo povinné pohnulo žlučí pravičákům (spíše pseudopravičákům), neboť co je povinné je nedobrovolné a tudíž špatné, a slovo privátní zase burcuje do bojové pohotovosti levicové bojové oddíly, neboť privátní znamená určené k rozkradení a zisk označuje loupež. A „nová“ informace o tom, že po smrti seniora nebudou „úspory“ předmětem dědictví a „zůstanou“ fondu, je svorně vnímáno jako zlodějina nejtěžšího kalibru. A tak ve vzácné shodě a bez základních znalostí zadupávají do země špatné i dobré myšlenky tohoto návrhu.

Měl jsem možnost se seznámit s fungováním penzijních fondů a bylo by asi dobré osvětlit pár nepřesností, které (asi náhodou, možná ve snaze zvýšit čtivost, se objevují v článcích).

Nejprve je potřebné vědět, že v penzijních fondech se nespoří. Nejedná se o spořící produkt ale o produkt pojistný. Termín povinné spoření je zavádějící, protože asociuje myšlenku vzniku úspor. Současný trh v ČR zná produkty, které kombinují pojistnou a spořící složku (například penzijní připojištění, nebo kapitálové pojištění) jedná se o produkty čistě tržní a velmi žádané. Tyto produkty primárně pojišťují budoucí příjmy ve stáří, pojistná událost je pak dovršení buď důchodového (u penzijního připojištění) nebo sjednaného věku (u kapitálového pojištění) a výše plnění je buď jednorázová výplata, nebo doživotně poskytovaná penze – to celé tvoří pojistnou část produktu, spořící část představuje možnost smlouvu kdykoliv ukončit a zhodnocené peníze vybrat.

Návrh MPSV tedy pouze upravuje existující tržní produkty a to způsobem běžným ve světě – vytváří čistě pojistný produkt. Správné označení je povinné pojištění, nikoliv spoření. Tento produkt nikterak nemá za cíl vytvořit Vaše úspory, ale pojistit (či zajistit) Vaše budoucí příjmy.

Statut povinného pojištění již v ČR známe, povinně jsme pojištěni zdravotně i důchodově v rámci průběžného systému. Dokonce známe i statut povinného pojištění u privátních subjektů – povinné ručení. Zde také neočekáváme, že na konci smluvního vztahu s pojišťovnou vznikne nějaká částka k vyplacení, naopak chceme, aby cena za pojištění byla co nejnižší a aby byly pokryté budoucí náklady.

Ale zpět k navrhovanému penzijnímu pojištění. Druhým velkým omylem je představa, že penzijní fondy vydělávají na smrti svých účastníků. Není tomu tak ze dvou prostých důvodů, fond realizuje zisk jiným způsobem (bude upřesněno dále) a neumožní mu to trh. Korektně nastavený penzijní fond totiž primárně nastaví svůj penzijní plán tak, aby klient, který se dožije průměrného věku, akorát vybral své peníze (včetně zhodnocení) do nuly. Lidé, kteří se dožijí věku nižšího, jsou pak v situaci, kdy je pojištění stálo více, než bylo pojistné plnění, a naopak, klienti, kteří se dožijí nadprůměrného věku na pojištění „vydělají“. Peníze, které po smrti důchodce „zůstanou“ na jeho individuálním účtu při jeho smrti před průměrem, jsou vyplaceny naopak lidem, kteří mají to štěstí a dožijí se velmi požehnaného věku. Jedná se o sdílení rizika mezi účastníky penzijního pojištění.

Ptáte se jakého rizika? Třeba toho, že „uspořené“ peníze, které byste si vybrali jednorázově, nebudou stačit na Vaši penzi po celou dobu Vaše života v důchodu.

A tak by bylo mnohem korektnější se ptát, jaký bude penzijní plán a při jakém věku se dočkáme oné nuly (tedy stavu kdy vklady + zhodnocení=vyplacené penze)? Pokud ten věk bude odpovídat průměrnému věku dožití, je vše nastaveno korektně. Pokud ne a bylo by všech fondům nařízeno, aby tento věk posunuly nad průměr – pak teprve to je zlodějina a je třeba bít na poplach.

 Na závěr dodávám, že pokud se i v dnešní době nějaký fond odchýlí od průměrného věku, velmi rychle to pocítí na odlivu klientů. Pokud tedy není v tomto bodě trh tlačen do nepřirozené polohy, reguluje se sám přirozenou cestou.

Kde tedy penzijní fond realizuje své „nekřesťanské“ zisky? Ve své investiční činnosti – Vaše peníze investuje na finančních trzích a o výnos se s Vámi rozdělí. Zde je jasný prostor k tržní i „státní“ kreativitě (míněno pozitivně). Variant může být mnoho – od naprosto volatilní a ničím i nikým negarantované zhodnocení, až po fixní státem garantovaný výnos. Rád bych zmínil některé často užívané modely. Například garantované míry zhodnocení u kapitálových pojistek tzv. technické úrokové míry, kdy se pojišťovna zavazuje dosahovat předem daného zhodnocení, které většinou může v nějaké pravidelné periodě měnit, nebo model, kdy fond deklaruje, že do zhodnocení X% náleží veškerý zisk pouze klientům a teprve zisk nad toto procento se dělí. Je vskutku mnoho variant a popravdě se domnívám, že to může být jeden z hlavních parametrů konkurenčního boje na volném trhu s penzijním pojištěním. Problém by nastal, kdyby opět stát tlačil i v tomo bodě trh do nějakého nepřirozeného extrému.

Pokud se jako stát rozhodneme opřít penzijní systém o pilíř v podobě pojistného produktu, je potřeba, aby tento pilíř byl pevný a plnil svou úlohu, kterou je vytváření dostatečných zdrojů pro penze. Cílem penzijního systému (ať státního nebo soukromého) není vytvářet disponibilních úspory pro obyvatelstvo, ale zdroje pro vyplácení penzí.

Je tedy naprosto zřejmé, že pokud má tento pojistný produkt sloužit svému účelu a zajistit v očekávané míře zdroje na výplatu penzí, tak nesmí být umožněna jednorázová výplata úspor a ani nelze zůstatek na „individuální účtu“ zahrnout do dědictví. Na druhou stranu, je určitě ke zvážení zahrnout do tohoto produktu i pozůstalostní penzi (opět již známý tržní doplněk), který by velmi dobře suploval současné vdovské důchody a vytvářel by nárok na pojistné pnění i po smrti důchodce (lze ale očekávat i mírné navýšení ceny).

Třetí velká fikce, je zcela mylná informace, že tím stát vytvořil zcela novou věc. Nikoliv! Rád bych na tomto místě upozornil, že pokud nemáte v penzijním připojištění sjednanou pozůstalostní penzi a při dožití důchodového věku si zvolíte variantu doživotní penze, nemají Vaši dědici nárok na výplatu zůstatku v případě Vaší smrti. Vaši pozůstalí mají nárok pouze v období před zahájením výplaty penze. Stát v tomto bodu nevymyslel zhola nic nového. Jediným jeho prohřeškem, který je ovšem dán účelem, je zamezení jednorázového výběru.

Čtvrtým omylem (zde už se nejedná o fikci) je zaryté přesvědčení, že vše co je soukromé se a priori rozkrade a vytuneluje. Jsem si plně vědom historie od roku 1989, ale ruku na srdce – kolik finančních institucí či podniků bylo vytunelováno od roku 2001? Netvrdím, že mám sloní paměť, ale já si popravdě na žádnou nevzpomněl. Poslední velký tunel (zato gigantických rozměrů) byl lev ve světě financí – IPB. Máme zde soukromé banky, pojišťovny, investiční fondy, penzijní fondy, dokonce i zdravotní pojišťovny a i přes celosvětovou krizi finančního sektoru, u nás nedošlo ke krachům těchto institucí. Dovolím si tedy tvrdit, že se náš bankovní dohled natolik poučil, že dokáže ohlídat i penzijní fondy. Mimochodem, všimli jste si, že pokud se v poslední době někde chystá tunel, je to ve státním či polostátním subjektu – například Sazka či Lesy ČR? Nezlobte se, ale byť chápu Vaší obavu, tak nemá reálný základ.

Zbývá poslední bod – slovo povinnost. Jsme pravicově smýšlející člověk, a tak vše povinné ve mně budí primární nedůvěru. Ano, bylo by ideální, kdyby se jednalo o dobrovolný systém. Uzákoněním povinnosti stát nepřímo vyjadřuje nedůvěru ve své občany se o sebe postarat a zodpovědně se zajistit na stáří. Tato nedůvěra mně osobně uráží, ale na druhou stranu, když se podívám kolem sebe na skutečnost, jakým tempem roste zadlužování domácností, na skutečnost, že lidé nakupují na dluh vánoční dárky i dovolené, tak bohužel musím nedůvěru státu ve své občany (jako celek) v tomto bodě označit za oprávněnou.

Je samozřejmě možné přistoupit na model dobrovolnosti a nezodpovědné oprávněně trestat nízkou penzí z průběžného pilíře. Z mého osobního pohledu to je správnější řešení, na druhou stranu se obávám, že by nezískalo potřebnou většinou podporu pro trvalé zakotvení v našem právním systému.

Co říci závěrem?

Věta „Zůstatek povinného pojištění u privátních penzijních fondů není po úmrtí seniora vyplácen dědicům.“ Neznamená krádež ale v současné době běžnou a ve světě i v ČR hojně užívanou praxi.

Mám k penzijní reformě mnoho výhrad, ale argumenty, které tu zaznívají, jsou fikce a omyly a většinou střílí naprosto mimo. Můžeme se přít o nutnosti penzijního systému, která ve své podstatě nutní lidi k jisté míře nedobrovolné solidarity, může zpochybňovat financování prostřednictvím DPH, můžeme se bavit o tom, v jakém poměru má být ten který pilíř zastoupen, to vše jsou relevantní témata k diskuzi, která musí proběhnout. Ale výkřiky o krádežích za denního světla prostě nejsou pravdivé.

Bylo by dobré, kdyby se rozum střetával s rozumem, nikoliv idejemi a argumenty svedly souboj s protiargumenty. Musím v tomto ohledu smeknout klobouk pře ČSSD, která vyjádřila myšlenku, že by penzijní pojištění mělo být dobrovolné. Bylo to nejpřekvapivější ekonomické prohlášení této strany za několik posledních let.