90 mld. Kč za vstupenku do pekla

„Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí….“ Nedá mi to nepůjčit si od pana Nerudy tento verš. Všude na internetu se objevují tisíce článků různých fundovaných i méně fundovaných ekonomů, ale vždy občanů, voličů a daňových poplatníků EU, o tom, že je chyba zachraňovat euro, vždy se však najde někdo, kdo politikům dá záminku k tomu, aby tento projekt, onu ekonomickou anomálii, dále udržovali. Je tedy zapotřebí dále tlouci hlavou o mříže eurozóny a doufat, že je jednou rozbijeme.

Nejde mi ani tak o těch 90 mld. Kč, které máme půjčit z rezerv ČNB do Mezinárodního měnového fondu, který je následně půjčí krachujícím státům eurozóny. Jsem vychován k tomu, že se má pomáhat slabším a nikoliv po nich dupat. Problém je v tom, že pomoc má být účinná, smysluplná a tedy má vyřešit problém.  Když ale pominu fakt, že navržené řešení jako by z oka vypadlo securitizaci subprime hypoték v USA v nedávné historii. (tj, zabalení špatných úvěrů do úvěru jiné „důvěryhodné“ instituce) jen s tím rozdílem, že v tomto případě se půjčuje nejprve oné důvěryhodné instituci (MMF), tak vždy bude platit prostý fakt, že žádná další půjčka do krachujících států eurozóny současné problémy nevyřeší. V lepším případě pouze zmírní důsledky, v horším bude zcela neúčinná.

Naši a zejména evropští politici by si měli uvědomit (jednou provždy), že by měli řešit příčiny a nikoliv důsledky. Ale hlavně by si měli přiznat zcela zásadní neznalost základů makroekonomie. Nejhorší totiž, co je v tuto chvíli možné udělat, je prosazovat fiskální integraci.

Přitom právě přesně toto je podstatou onoho navrhovaného řešení – vyšší fiskální integrace. Musím pogratulovat europolitikům, že si již pročetli příslušnou kapitolu z makroekonomie, která pojednává o tom, že monetární a fiskální politika státu mají být vůči sobě v rovnováze a tedy pochopili, že pokud mají státy eurozóny rozdílné fiskální politiky, ale jednotnou monetární politiku, tak to prostě nemůže fungovat. Trvalo jim to (europolitikům) přibližně deset let a stálo nás to stovky miliard EUR. Studentům ekonomických škol na to sice stačí jen jedna přednáška, ale nesmíme toho chtít od politiků příliš. Bohužel politici při čtení vynechali jednu velmi podstatnou část, která říká, že cosi o tom, že jak monetární tak fiskální politika musí být v souladu s ekonomikou daného státu zejména s cenovou hladinou, mírou nezaměstnanosti, odpovídat spotřebitelskému chování i sociální složení populace atd. Velmi prostě musí na ekonomiku státu navazovat, aby jí mohly účinně měnit a dále rozvíjet.

Pokud si páni politici znovu pročtou materiály o evropském ekonomickém integračním procesu EU, které oni sami schválili, tak se dočtou, že vytvoření měnové a hospodářské unie měli být poslední dva kroky v celé ekonomické integraci, které měli následovat až po sjednocení (konvergenci) národních ekonomik prostřednictvím celní unie a jednotného trhu. Ekonomiky států EU (a zejména eurozóny) však posledních deset let vlivem působení eura (nestabilní jednotné měny) naopak divergovaly a rozdíly jsou mnohem větší než na přelomu tisíciletí.

Zde se stala největší chyba – zavést jednotnou měnu pro odlišné národní ekonomiky států EU byl ekonomický nesmysl a doufat, že se vlivem jednotné měny ekonomiky sami jen tak sblíží, byla nezodpovědnost a bezbřehé zoufalství. Nyní po nás se vší vážností europolitici chtějí, abychom chybu zopakovali ještě jednou v mnohem větším rozsahu a zavedli navíc ještě jednotnou fiskální politiku. Účinek nebude jen dvojnásobný – bude zničující.

Přitom je to velmi prosté – ekonomiky států nebudou jednotné jen proto, že si to pánové v Bruselu přejí a schválí na toto téma příslušnou mnohosetstránkovou vyhlášku. Nikoliv! Pouze dlouhodobé působení jednotného a především volného (uvnitř EU) trhu mohlo mít za následek sjednocení ekonomik. Jenže naši evropští vůdci neměli dost trpělivosti a další kroky velmi uspěchali.

 EU měla a má v nastalé době svůj smysl, ale je zcela odlišný a opačný od toho, který nám je podsouván jako jediný možný. EU by měla být silná navenek – jednotná v zahraniční politice, v obraně (což bude v následujících letech velmi podstatné), při nákupu strategických surovin, při ekonomické ochraně svých vnějších hranic. Rozhodně by se neměla dále rozšiřovat, pokud chce dosáhnout alespoň nějakého stupně integrace. Měla by být ale zcela volná uvnitř – bez omezení a zbytečných regulací.  Tedy přesně pravý opak toho, o co se europolitici snaží posledních 10 let, kdy pouze a jen regulovali a omezovali vnitřní trh a nechali na jednotlivých státech jejich obranu, zahraniční politiku i nákup strategických surovin.

Velmi rád podpořím půjčku 90 mld. Kč na transformaci EU ve smysluplný svazek autonomních států, který nám bude zajišťovat především bezpečnost a dávat dostatečně velký ekonomický prostor v podobě volného a neregulovaného trhu, který bude stabilním zdrojem ekonomické prosperity netažené pouze dluhem. Investovat však tuto částku do projektu eura či eurovalu je pouze platba vyděračům ze současné EU. Je to poplatek za to, abychom byli přizváni ke stolu a mohli alespoň naslouchat tomu, jak se i o nás rozhoduje, jinak budeme odsunuti na okraj, mimo zájem EU.  Je to cena  na jednosměrnou vstupenku do ekonomického pekla. Jednosměrná!