Znám místo, kde stromy rostou do nebe

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          I  A čas tu běží pomalu a líně. Možná se i zastavil.                                                                                                                                                                                                                            I řeka tu nostalgicky stojí...

Jen o kus dál dere se už dravě vpřed...                                                       

V porostech břehů usedají na úzké špičky travin modro-fialovo-zelená křídla   vážek  a všudypřítomných bělásků.                                                                                                       

Do vážek občas jako když střelí...                                                                                                              Nebo se promění v nehybná, na místě stojící, lehce vibrující letadélka.                                                      

Jen hukot vody, uklidňující , neměnné ševelení drobných peřejí...                                                            

Řeka voní a do její vůně se mísí vůně břehů, lesa... Léta!                                                                            Léto budiž pochváleno!                                                                                                                     

Kdysi dávno byly tyhle důstojné vrby a olše a osiky jen mlázím                                                                                                                                                                 A já - malou holkou, která si nedovedla představit, co z  nich bude, až vyrostou.    

Až vyroste...   

Jsem matkou, kochající se pohledem na to, jak jí dítě vyrůstá před očima do krásy.                            Vydržím sedět u jezu jak Viktorka u splavu a vrací se mi vzpomínky...                                           

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.    

A žádný strom neroste do nebe! To jen lidi...                                                                                                                                                        Kde jsou jejich touhy...? A sny...                                                                                                             Ale stromům je to jedno. Jen si dál ševelí tu svou... nekonečnou... píseň...                                               

Že ještě JSOU. 

Vstupuji do stejné řeky.                                                                                                                         Jen už nejsem tou malou holkou...                                                                                                                                                                                                 

A před očima mi rozkvétá do krásy má vlastní  vnučka... 

Brečí /stejnějako tehdy já/,...když odsud odjíždí                                                                                                                        Jen my nedostávali tehdy ty Sms-ky: "Andy, MTMR!"/                              

Mé dávné těšení, že příští rok znovu, mění se v její:                                                                                                                                                Vrátím se!

:"STROMY TU ROSTOU DO NEBE...!!"

SMS: Želivko! M.T.M.M.R!!!