Za všechno se musí platit.

Adélka nemá tatínka. Teda vlastně má, ale nebydlí s nimi. Vlastně to, kde bydlí, nikdo ani pořádně neví. Kdo má pořád shánět po policajtech ty adresy, ze kterých jednou za půl roku dorazí Adélčině mamince dvoustovka... Kde jsou ty časy, kdy ještě fungovali jako rodina! Dnes už je Adélka větší a tatínka přímo nesnáší.

Když dospělej chlap dokáže říct malé holce, která čeká na jeho návštěvu jak na smilování:  /..."Tati, Natálka se ve škole chlubila, jak byla se svým tatínkem v kině... Kdy ty mě vezmeš do kina?"- ptají se rozšířené dětské oči. Nic... S každou další návštěvou té dychtivosti ubývalo, to jak Adélka mezitím rostla...(děti se během jednoho roku opravdu neuvěřitelně změní - víš tohle vůbec, táto??!! ) Návštěva jednou do roka Adélku nakonec přestala zajímat./ výmluvu:... "Brusle k Vánocům? Co pořád po mně všichni chcete? Musíš mě chápat, já sám se sotva uživím..., kdybych je koupil tobě, ještě by chtěli, abych je koupil i Lucce a kde já mám na to brát? / no to bych musel pracovat a to se mi ...nějak...nevychází.../ Lucka je Adélčina starší nevlastní "sestřička", o které Adélka neví víc, než jen to, že je na tom snad ještě hůř. Anebo, kdo ví, možná že v jejím případě snad i líp... Maminka od ní utekla a nechala jí babičce a vlastní táta žije s paní a cizím chlapečkem.

Adélčina maminka nemá práci a taky spolu bydlí u babičky. A Adélka má všechno, i ty brusle. A babička? Tak ta si přeje, aby dokázala zhmotnit svůj život do nějakého imaginárního tvaru, a ten odstřelit... Naštěstí ví, že si prostě tohle nemůže nikdy dovolit.

_______________

Simonka svého tatínka miluje. Její tatínek je ředitelem jedné společnosti a je hodně pracovně vytížený. Až Simonka doroste, určitě na něho bude moc pyšná... Zatím ale jsou Simonce jen tři roky. Dnes si s paní na hlídání hezky pohrála. Simonka si nandala maminčiny náušnice a korále, jaké nosí maminka do práce a se slovy "Budem si hlát na pláci!" dala Věrce do ruky malinkatej smetáček a lopatičku pro panenky.

"Tak Simonko, pohrály jsme si pěkně, a teď je potřeba uklidit si hezky hračky", povídá večer za tmy Věrka, děvče "na hlídání". Simonka šla mezi "své poklady", odkud vylovila malinkatou peněženku, rozepnula ji a s gestem šlechtičny vyjmula dvoukorunu, kterou se stejně výmluvným pohybem nabídla překvapené Věrce.  "Ukliď to!" Pak hrábla do peněženky podruhé, přidala ještě jednu korunu a řekla: "To máš za to!"

Inu, za všechno se musí platit!

Jen si tak nějak nejsem jistá, že vždy za všechno platí "ti praví"...