Všechny domy mého života...II.

Vždycky mě fascinovaly. Baráky. Činžáky. Obyčejné domy, v nichž bydlí lidé. Každý má svou zvláštní, specifickou atmosféru. Cítíte ji, už když do nich vstoupíte. Myslím si, že i domy mají duši. Jako by směs společného fluida všech jeho obyvatel vytvářela nějaký zvláštní homogenní celek nedefinovatelné sounáležitosti všech nájemníků právě s tímto domem.

Do posledního patra sídlištního bytu jsme se přestěhovali z přízemí studeného domu poblíž Vltavy "díky" odflinknuté práci několika dělníků a prokopnutému kabelu svítiplynu, což mělo na svědomí životy několika lidí a hospitalizaci poloviny mé rodiny v nemocnici.

Když nás sem táta přivedl, přivezla mi teta na památku po mojí mamince její panenku z dětství, s porcelánovou hlavičkou. Naše nová máma se přimlouvala, že ji určitě nerozbiju, když si ji jen malinko pochovám. Hrdá na to, jak moc se mi věří, rozklepaná zodpovědností... stalo se přesně to, co se stát nemělo.                                                                                                                                                     Ta prasklá hlavička se nechala opravit, ale už to nebylo ono...

Měli jsme v předsíni takovou plentu. Rozhrnovací závěs, v kterém jsme se s naší mámou zamotaly a srazily se v protisměru, právě když nesla vylít umyvadlo. Měla jsem tu smůlu, že ho nesla ve výši mých očí. Ale zároveň i štěstí, na středisku to hravě zvládlo pár stehů. Byla jsem na tuhle drobnou jizvičku pod okem pak dlouho hrdá, než se mi ztratila úplně. Mám štěstí na jizvy. Dobře se mi hojí.

O Vánocích jsem dostala pod stromek, co byl až ke stropu, pokojíček pro panenky, po kterém jsem strašně moc toužila. Byla to společná práce celé rodiny a dokonalá miniatura našeho bytu. Dokonce i závěsy na okýnkách byly ze stejné látky.

Hráli jsme pak člobrdo a brácha s tátou podváděli. Ne, že by hráli falešně pro sebe, ale naopak, oni nadržovali mně! Nechávali mě vyhrávat a dělali to dost "nenápadně". Pořád mi tvrdili, že to není pravda, že hrajou jak o život. Ale to mě právě štvalo nejvíc. Vždycky jsem to nesnášela, připadalo mi ponižující, když mě zbytečně šetřili. Tak jsem se namíchla a tu hru jsem jim pokazila. Potom táta povídá: děti, přejte si, ať už nikdy není válka. Moc jsem to tehdá nechápala. Až později, když jsme projížděli už s mojí malou dcerou Terezínem, vypadlo z něj, jak koncem války odtud vynášeli vězně, takové mladé kluky, jako byli sami. Němci je tam nechali...

Lámala se padesátá a šedesátá léta. Začínal kosmický věk, sověti vypustili na oběžnou dráhu Gagarina...

Po tragédii s plynem jsme se pak rovnou z dovolené nastěhovali na sídliště.

Z toho bytu se pak časem pro jeho velkou plochu staly kanceláře. Když před pár lety Vltava vystoupala z břehů, byl taky pod vodou.                                                                                                                   Zůstaly mi z něj jen vzpomínky velkých a studených prostor.