Všechny domy mého života I.

Vždycky mě fascinovaly. Baráky. Činžáky. Obyčejné domy, v nichž bydlí lidé. Každý má svou zvláštní, specifickou atmosféru. Cítíte ji, už když do nich vstoupíte. Myslím si, že i domy mají duši. Jako by směs společného fluida všech jeho obyvatel vytvářela nějaký zvláštní homogenní celek nedefinovatelné sounáležitosti všech nájemníků právě s tímto domem.

Když jsme se v šedesátých letech přistěhovali z vnitřní Prahy do jednoho z prvních sídlišť, bylo to ještě staveniště. My děti pobíhaly zedníkům po lešení a nakukovaly okny do neobydlených bytů. Ve sklepních chodbách, které propojovaly hned několik vchodů najednou, se parádně hrálo na schovku; těch východů a možností úniku!                                                                                                                                       Od té doby ale, kdy tam našli nešťastníka, oběšeného z nešťastné lásky, jsme tam měli zákaz vstupu...

V přízemí, v těsné blízkosti schodů, obývala jedinou malou místnost taková droboučká, malá stará paní, čiloučká a milá. Vysedávala u okna, jako by stále na někoho čekala. Říkali o ní dokonce, že když jde někdo do domu, že ho i šmíruje kukátkem. Vždycky, když jsem si zapomněla klíče, už mi oznamovala, že naši nejsou doma... Pozvala mě dál, uvařila kakao, nabídla bábovku a povídala. Celá byla taková jakoby z pohádky. Dokonce i v jejím bytě to vypadalo pohádkově. Přehozy na gauči z kostičkované bleděmodré látky lemované nabíranými volány, i na miniaturních křesílkách, na oknech, všude. Všechno vlastnoručně šité drobnými, pečlivými ručními stehy. Stejným způsobem šila i na sebe. Naše máma říkala, že to tam má jako v nebíčku. Říkalo se jí Naše paní, nebo jen tetička.

Krátce před ní tam bydlela nějaká babička. Jednoho dne přijel pohřebák a vynesli ji ven. Jenomže zároveň s ní i malou bílou rakvičku. Rodiče té malé se rozváděli a ta ji prý prosila: babičko, vezmi mě s sebou... Ovšem jak se TOHLE veřejnost dozvěděla, mi nikdy nebylo jasné. Ten plyn tam byl cítit dost dlouho, i když už dávno vyprchal...

O patro výš bydlel jeden kluk. Takový dlouhý, starší o několik let ode mne. Moc jsme se nepotkávali a když už, ignorovali jsme se. Když mi bylo asi šestnáct, jela jsem tramvají, ve které dělal průvodčího. Když jsem vystála krátkou, vratkou frontu a přišla na řadu, poroučím si: přes!  /tehdy se ještě štípaly lístky takovými kleštičkami/, zvedl ke mně v té své kukani oči a pokusil se zaflirtovat: přes coo??;)...

Tenhle kluk o pár měsíců později zabil svou babičku. Kvůli pár korunám dluhu a nějakému prstýnku.            A ještě cestou stačil zavraždit taxikáře.                                                                                                      Byly toho plné noviny. A taky knížka.

Ve vedlejším vchodě bydlel takový malý hezký chlapeček. Jednoho dne se vrátil z tábora domů. Ráno ho našli vypadlého ze čtvrtého patra s polštářem v ruce...

Čas letí, lidi se mění, přicházejí, odcházejí. Jenom domy zůstávají. Nasávají do sebe atmosféru osudů svých nájemníků. O některých v domě ani nevíš, jejich životy probíhají tiše a nenápadně. Některých se ale život dotkne svým zvláštním ukazovátkem a oni už zůstanou navždy - označeni.

V domě, který měl okna naproti nám, emigrovala v šedesátých létech jedna rodina. Odjeli narychlo, stačili vzít s sebou jen jedno z dětí. Druhé zůstalo ve škole. Někdo byt otevřel a všichni se chodili dívat dovnitř. Bylo to dost nechutný. To druhé děcko pak za nimi poslali dodatečně.

Stalo se tam toho pak ještě víc. Ale to už jsem tam nebydlela. Nechci a nebudu strašit případné čtenáře /snad někdy jindy/. Samozřejmě se tam udála ale i spousta krásných věcí, jako asi všude, kde žijí lidé.

Vždycky, když jedu okolo "našeho" domu, vidím tam před domem tu šestnáctiletou holku, co jí tam kluci chodili doprovázet a z okna pátého patra vykukovat hlavu naší mámy, jak mi hází dolů klíče.