Už to vím...! (jak to bylo)

Na počátku bylo slovo. Myšlenka. Ta, která mě napadla při pohledu na strop, nesoucí stopy kamufláže, to jak ho olízl plamen, když tu mí potomci hospodařili beze mne.

No co, na strop fláknem stropnice...                                                                                                         Bude to jednoduchý a efektivní. Dost bylo bílých kuchyní a bílých zdí vůbec! Svět chce být barevný. Inspirovaná hýřivostí podzimních barev, vybrala jsem - lososovou. Ne proto snad, že by původně chtěnou meruňkovou neměli. Se svými výtvarnými sklony o barvách něco vím. A  tak kdybych se přece jen rozmyslela, mohu jednoduše lososovku obarvit přidáním žluté, což ale opačně by ovšem nešlo. Člověk musí u práce přemýšlet, říkal náš táta. 

No nic. První stěna brnkačka. Ani se při tom nenadělá. Kdepak, dneska je malování pohodička. Kradu si čas po částech, nicméně, výsledek se dostavil. Navzdory uvadající paletě podzimních barev venku za okny, tetelí se naše srdíčka doma v jarní svěžesti a nádheře barev právě rozkvétajícího jara. To by tak bylo, abychom nad počasím nevyzráli! Myslím si, že se mi teď bude krásně vracet domů z nevlídnosti podzimních plískanic do naší právě rozkvetlé třešňové zahrádky.

Moment, chtělo by to natřít i radiátor..., spočine mi oko na předmětu, který najednou do té idylky převráceného kalendáře nějak nezapadá, ba co víc, spíše z ní vystupuje, nějak vyniká a dlužno říct, že ne právě nikoli svou líbezností. Neva, i tohle zvládnem; když už, tak už! Vyměňuji váleček za štětec a barvu interiérovou za barvu natěračskou. Fajn, běloskvoucí se radiátor udělá z místnosti rázem cukrkandlovou pohádku...                                                                                                                                                Vyspárovat kachlíčky do běla a takových "nedodělků" se rýsuje několik, mezitím vařit a prát...Ty dvě doma se provokativně přenesou z kuchyně do pokoje k počítači, snad aby naznačily, že už toho je tak akorát. Po pár dnech už ale i já slevuji; vždyť přece nemusí být všechno zas tak tip ťop... A když se mi přihlásí má známá, alergie z malířských barev, na kterou jsem málem zapomněla, přestože po minulé zkušenosti jsem se zařekla, že fušovat do řemesla malířům pokojů už vůbec...Vždyť přece nejsem pánbůh, nemůžu mít vše dokonalé. A začala se těšit na den sedmý, odpočinkový. Pokud ho po předposledním generálním úklidu ještě dožiju.

Večer, když uléhám, oči ztýrané alergií, o tělu nemluvě  /zase sis toho vzala moc/ , i myslet mě bolí...           A jak se tak propadám do spánku, navštívilo mě cosi. Jak se tak říká, dostalo se mi Osvícení. Já vám nevím, ale pochopila jsem právě, jak to bylo se stvořením světa doopravdy.

Na počátku bylo slovo. Ne, myšlenka...                                                                                                      

A když bylo "vymalováno", Pánbu byl už unavený. Po celou dobu myslel na to nejlepší na konec. To ho povznášelo; proto vše, co stvořil, je tak dokonalé. Jenomže na stvoření toho "nejlepšího" mu zkrátka už nějak nevyšly síly. Uhňácal proto člověka jak se dalo a z toho, co bylo po ruce. Proto jsou lidé tak odlišní a různí. Nakonec jim už jen vdechl život a dál ať už si poradí. Proto jsme my lidé, tak nedokonalí a plácáme se životem, jak se dá. Žehráme, soupeříme, nalézáme, ztrácíme, milujeme, nenávidíme a při tom všem nadáváme. Nadáváme, na všechno...i na Pánbíčka...

A on? Leží si na nebeském obláčku a odpočívá. Spokojený, jaký se mu povedl báječný vtip. A možná se nám i směje.