Mít svého psychiatra, patří dnes už k "dobrému stylu". Když budu mít Problém, půjdu si o něm klidně poplkat třeba i s psychiatrem. Jenomže o tom, co vás opravdu tíží, se těžko mluví i s ním. Nebo spíš právě s ním. Psychiatry nevyhledávám. Vím, co dokáží nadělat medikamenty v těle s psychikou. Měla jsem před lety čest setkat se s tímhle a nikomu to nepřeji. Přestože se netýkal mě osobně, dotýkal se mě ten problém mnohem víc... Děkuji, nechci.
Léčit duši musí být strašně složité. Prášek tě podrží, pro chvíli, kdy už nevíš, kam bys skočil..., ale východisko to není...
Lidská duše potřebuje jedno: HODNĚ Lásky. A nejenom přijímat. Ona potřebuje taky dávat a mít možnost dávat. Protože všechno, co jsme v životě načerpali, se v lidské duši hromadí a nejde se toho prostě zbavit, jako když vysypeš koš se smetím... Lidské duši se ulevuje DÁVÁNÍM.
Pravda, záleží na tom, jak věci vidíme a co si z nich bereme. Ale to jsou řeči vhodné tak pro šestnáctky. Těžko čerpat pozitiva z toho, vymře-li ti celá rodina... A vůbec nejlepší jsou takové ty rady: usměj se, zase bude líp... Tak ty dovedou bodnout snad nejvíc.
" Proč mi všichni říkají usměj se, když se mi chce plakat...?"
Lidské neporozumění a nepochopení je katastrofa. A ne malá...
-
Proto nevěřím moc těm lidem "sluníčkovým". A až tak se nenechám nachytat na řeči těch, co se stále "usmívají". Myslím že oni víc jak jiní skrývají nějaký problém.
Když jsou problémy velké, tak že až přerůstají, pak se z nás rekrutují básníci, spisovatelé, malíři, komedianti a jiní umělci. Pokud ovšem máme to štěstí, že v nás dříme byť jen maličký náznak talentu.
Horší je to s těmi, kteří talent nevlastní, nebo jej nedokáží v sobě objevit. Končí obvykle v péči odborníků a mnohdy úplně zbytečně. Myslím, že talent dříme v každém z nás. Mám na mysli takový ten talent k určité věci. Je jedno, k jaké. Třeba i k sjíždění zábradlí po jedné noze...
Tragédií těch, kteří ztratili vůli k životu, je, že neměli ve správnou chvíli nikoho, kdo by jim pomohl ten talent v sobě objevit; nakopnout je pořádně do zadku, jak se říká... A možná měli málo těch, kteří byli ochotni od nich brát.
Když se usmívám, usměj se na mě. Když pláču, neplač se mnou, ale pohlaď mě...
-
Každý jsme jiný a každý se s problémy a životem vyrovnáváme jinak. Jedno máme ale společné. Tu přirozenou potřebu vyprazdňovat svá nitra směrem k tomu, kdo je ochoten naslouchat.
Lidi jsou veskrze fajn a i těch pohodových je vcelku dost. Opravdovým přínosem je, pokud na své pouti životem natrefíte na "ty pravé". Jsou lidi, před kterými se prostě otevřou i ti nejzatvrzelejší zabedněnci a ještě si myslí, že k tomu poznání si došli sami. Tak ti jsou přímo hotový poklad. Jenomže o tom se nikdo nedozví. Ale co na tom? Stačí, že jsou.
Budu-li plakat a ty budeš plakat se mnou, způsobíš mi jen další bolest. Ale pohladíš li mě, ucítím TEPLO. To je tvé naslouchání. Pak budu připraven dávat. A ty budeš přijímat.
A může to být taky i obráceně.
-
Smutné jsou osudy těch, od kterých nikdo nic nechce. Smutný je pohled do jejich vyhaslých pohledů...
-
Ať už jsme všichni, jací jsme, jedno je jisté. Že čas je nám každému vyměřen a neměří se asi životem pozemským a dokonce ani našimi skutky. Ale v jednom jsme si rovni. Narodili jsme se na tento svět úplně stejně a úplně stejně z něho i odejdeme. Na tom se nic nezmění. A proto přeji všem, aby měli kolem sebe vždy dost těch, kteří jsou ochotni přijímat.
-
Umění přijímat je dar člověka člověku.
