Twilight saga - krvavý fenomén, ale i možné reálné nebezpečí...

chtěla bych se stát upírem jestli je tady nějakej upír tak at mi napíše prosím Ze všeho nejvíc bych se chtěl stát upírem. Lidský život mi zatím nepřinesl nic dobrého a já cítím, že stát se upírem je to nejlepší východisko, které by mi alespoň trochu ulevilo od všech těch zmatků, které v životě mám(věřím, že nejsem sám, kdo má trable). Nevíte někdo o nějakém způsobu, který by byl nejvhodnější? Budu rád za veškeré rady. :) .. Popřípadě mě kontaktujte na mail: /xxxx/@mail.com /z diskuzního fóra na webu/

web

Jsem šťastná. Příšerně šťastná. Na tenhle okamžik jsem čekala skoro rok. Umí si někdo vůbec představit ta každodenní muka, kdy každou minutu, která mě dělí od našeho setkání, jsem prosila boha, aby čas běžel rychleji a nesměla se při tom všem prozradit? Nic, vůbec nic, protože stačí malá chybička a pak by k našemu setkání nemuselo dojít. Tyhle věci jsou strašně citlivé a ne každý na ně věří.

Přiznám, a musím se tomu dneska smát, zpočátku jsem taky hned nevěřila. Né nevěřila, ale neměla jsem vlastně ani představu, že něco takového vůbec existuje. Kdyby mi to někdo řekl, musela bych se smát. Teď se směju sama sobě, když si na to vzpomenu, nebyla jsem to já, ale nějaká cizí, malá holka. Když mi bylo třináct, vypravily jsme se s kámoškama poprvé na ten slavný film. Všude ho bylo plno a nevidět ho, znamenalo být trapná a znemožněná.

Ten film úplně změnil můj život. Samozřejmě pak následovaly další díly a za všechny dostupné knihy padlo veškeré kapesné, ale klidně bych dala i daleko víc. Pak jsem narazila na jeden web. A tam mě napadla tahle myšlenka. Neznám nic lepšího, než usilovat o svou proměnu. Až mě překvapilo, kolik takových nás tam je.

/z diskuze/- "mám dotaz co se se mnou děje když svítí slunce cítím se tak sláb ale když zajde jsem takový uvolněný přes den jsem zavřený někde kde je tma mám nějak dobrý zrak a najednou vidím občas jakoby záblesky vzpomínky které se nikdy nestaly nebo tak něco a měl jsem strašné křeče a jak se kamarádka řízla tak jsem ji začal sát krev a potom se mi udělalo lépe ted si každý týden kupuji krev a křeče přestaly prosím o radu co mám dělat co to se mnou je ???"

/z diskuze/- "kdybych se mohla stát upírem tak se nerozhoduju a stanu se jím hned.....nemám co ztratit...sama sem už teď.....teda skoro mimochodem upír nezabíji....jenom pije krev ale nevraždí...to dělají vampíři a tím bych teda být nechtěla.....už teď si tak trochu jako upír připadám...ven chodím hlavně večer..prostě sem jiná než ostatní holky....a sem za to ráda Vím však že je to velká pocta, a proto nedělám blbosti jako spousta lidí a nevykřikuji to do světa ale už vůbec to neskrývám. Pokud budu mít někdy v životě takovou příležitost, chopím se jí. Ale do té doby, se nehodlám a nebudu skrývat. Chodím výhradně v černé, karmínové a vyjímečně v tmavě šedé - nikdo mě nedonutí vzít si něco světlého.Ven chodím spolu se známíma večer a taky ignoruju lidi, co mi nerozumí."

Krev už jsem taky ochutnala, nejprv sice nic moc, ale zvykla jsem si. Jen před mámou jsem musela skrývat šrámy na rukou, jenže jak jinak se dá přijít ke krvi, než lehkým naříznutím kůže vlastního předloktí. Máma se v poslední době hodně změnila. Stále vede řeči proti tomu, že chodím v černém a nepřijdu moc ve dne ven.  / A taky mi přestala říkat Terezko, což vím, co u ní znamená. Přestaly jsme si rozumět a myslím, že od té doby, co si našla přítele, už mě prostě nemá ráda. A proto se mi nesnaží porozumět. Protože pak by mě jistě pochopila a podporovala. Tak jako dřív./  Ale já nejsem žádný trapný EMO, jak si asi myslí. Pěstuji si co nejbledší barvu v obličeji, abych se konečně začala lišit od lidí. Říkám "od lidí", a dnes už mi to nepřipadá ani smutné. Spíš si myslím, že lidská rasa je podřadná. Ale můžu snad za ty, co si neuvědomují, že život nemá končit smrtí? Na to je příliš jedinečný. Není to spravedlivé. Když umřel Macíček, babiččin kocour, uvědomila jsem si nad ním úplně jasně, že moje tělo nesmí ležet nikdy takhle bezbranně bez života, vydané napospas pohledům. A  nepřipustím, abych zestárla. Od té doby, co jsem na netu potkala "svého Edwarda", už vím, co chci. Konzultovali jsme to spolu mockrát. On je můj jediný přítel. A myslí to se mnou dobře.

/ z diskuze/- "chtěla bych se stát upírem jestli je tady nějakej upír tak at mi napíše prosím ..."

Nejdřív jsme si jenom psali. Ale jen tak malinko. Pochopila jsem, že musí být opatrný. Nemají to mezi lidmi lehký, vlastně tu nemůžou nikomu věřit. Jen těm, co jim rozumí. A k těm já rozhodně patřím. On mi věří a já jemu. Vždyť už ho znám tak dlouho! Je na mě hodný, má o mě strach a chce mě uchránit před neznámými lidmi. NIKOMU NEVĚŘ, S NIČÍM SE NESVĚŘUJ, klade mi na srdce. A já? No, nejsem přece malá, abych nedokázala udržet tajemství!

Trochu mě sice mrzí, že se nemůžu nikomu pochlubit s tím,  že si vybral právě mě, ale chápu, že je to podmínka pro mou přeměnu. Protože pak by to nefungovalo. Ale až bude po všem, všichni se to dozvědí a pak už se s tím stejně nebude dát nic dělat. Nechtěla jsem dřív, kvůli mámě, ale řekněte sami, může mě mít ráda matka, která mi nepřeje věčný život? Když umřel táta, málem se z toho zhroutila, neumím si představit, že jednou bych byla na jejím místě já, až bych přišla o ni. Až budu proměněna, možná ji, třeba i proti její vůli, třeba ve spánku kousnu a udělám z ní taky upíra. A pak budeme spolu navěky.

Takže kdy, když ne teď, občanku už mám a můžu o sobě tak trochu rozhodovat. A rozhodla jsem se správně. Proto teď čekám na opuštěném místě, aby mě ON dnešním večerem udělal věčnou, krásnější a jedinečnou. A nic už to nezmění. Když vidím jak se ve tmě ke mně přibližují světla přijíždějícího vozu, srdce se mi trochu rozbuší, na chvíli ozve se ve mně tak trochu ta malá holka...

Vykročím pravou, ať to mám rychle za sebou. Doba přece přeje odvážným!

Nasedám dvířky, které se přede mnou otevírají, do potemnělého vozu, vstříc věčnému životu. A já přece chci žít navěky!

...........

Na druhý den ráno místo ve školní lavici, kde seděla Terezka N. zůstalo prázdné... Už navždy.

Vyšetřování zločinu úchyláka, jako už mnohokrát předtím, prokázalo, že nejčastějšími obětmi násilných trestných činů se stávají právě ti nejvíce zranitelní, bezbranní, důvěřiví a lehko ovlivnitelní...

............

Na diskuzním webu opět  o několik dní později:

"všichni co si myslí, že upíři neexistujou, ať mi dají adresu zjevím se jim a dokážu, že existuju.../+lebka se zkříženými hnáty/"...

_____________________________________________________________________________

Tento článek je fikce a příběh jako takový se nestal.

Jen lidé jsou pořád stejně nenapravitelní...