Taky vás zklamal Kašpárek?

"Má za úkol udržovat kontakt s divákem. Často vstupuje do děje a reaguje na bezprostřední chování publika. Důležitou úlohu hraje při výkladu děje a objasňování souvislostí. Kašpárek se stal symbolem veselého a chytrého hrdiny, který si dovede poradit v každé situaci"......

foto web

Tak praví Wikipedie.

Kdo by ho neznal! Malý, červený, trochu hlučný rozumbrada, který se objeví v ději vždy v pravý čas, aby vysvětlil, co a jak se má, co a jak je správné a svou chytrostí vyzraje na záporné hrdiny, které v zájmu jejich napravení a poučení trochu i nevinně napálí /...to musí být/.

Já nevím, ale jak slyším o pohádce s touhle postavičkou, mé podvědomí vždy vyhodí jakousi STOP-ku, přes níž vlak prostě nejede... A nejenom proto, že už jsem na pohádky "velká". /Dnes můžu přiznat, že jsem o Kašpárka ochudila dokonce i repertoár školního divadla, o němž jsem kdysi rozhodovala, takže se v něm vůbec nic "O Kašpárkovi" nehrálo. :) /

Nemůžu si pomoci, ale už jako hodně malou mě  tím svým "trdlováním" spíš víc děsil, než těšil a neskutečně mě iritovala hlavně ta loutka s mužským hlasem, násilím nuceným do tenké fistulky, ale i ten, kterého mluvily, bůhvíproč také fistulkou, ženy. Přiznám, byla jsem ochotna snést spíš na jevišti čerta, než tohohle, /pro mě/ tajtrlíka...

Časem mi došel možný důvod.

V jistém zábavném pořadu bavič popisoval trauma malého chlapečka, který, když si mezi představením odskočil vyčurat se, měl tu smůlu, že tam potkal svou milovanou postavičku, avšak nikoli toho známého nezbedu, vesele cinkajícího rolničkami, spatřil tam otráveného, zdrchaného a vůbec nějak unaveného šedovlasého človíčka ulevujícího si se slovy "...se na to taky můžu vys...!..." Chlapeček byl z toho setkání natolik konsternovaný, že se na místě počural...

Od té doby měl prý, chudák, problém s přijímáním autorit . Byl prostě v nesprávnou chvíli na nesprávném místě...

Mám podobnou vzpomínku z dětství, když hruba asi tak po dvacetiminutovém zpoždění byl na scénu divadélka s lidskými herci na vánoční besídce kýmsi, patrně svým kolegou doslova dostrkán...noo...Kašpárek...spíš cosi blekotající, pohybující se balík lidské hmoty...který, následně po několikavteřinovém hrobovém tichu oněmělého dětského obecenstva, poté, co byl dospělými vypískán, svalil se na scénu jak špalek a...chrápal...

"No jo, to on Pepa někdy takhle chlastá a pak se prostě Kašpárek nehraje"...konstatovala se stoickým klidem má nevlastní desetiletá sestřenice, když nás vypustili ven. /A bylo znát, že to dobré dítě nevidí podobnou situaci poprvé/.

Zklamal mě tedy Kašpárek už tehdy, nebo mi v pohádkách připadal úplně zbytečný a na nic vždy a tato příhoda mě v mém přesvědčení jen utvrdila? To už si asi neupřesním. Nu ovšem, zbytečné vysvětlování je nadbytečné, tak figurka, neustále poučující, vysvětlující a vnášející do děje jasno, mi v dnešní době, kdy jsou děti vlivem neustále na ně působících podnětů daleko chápavější, než děti kdysi v dobách ranného rozvoje divadelnictví, připadá vážně spíš překážející a narušující děj pohádek. Řečeno lidsky: příšerně mě štve! Děj se má vyvíjet samospádem, nepotřebuje být narušován někým, kdo musí záměr jednajících postav a nepochybně spíš autorův, vysvětlovat. Tak jako v životě. Nebo i za Vámi snad stále někdo chodí...a...?

Na druhou stranu, kdyby se dejme tomu vytvořilo hnutí, něco jako: odstraňte Kašpárka z dětských pohádek versus: Máme rádi Kašpárka, možná bych nevěděla, na kterou stranu se nakonec přiklonit. Každý jsme nahraditelný a kdo ví, jestli bych ho nakonec ještě ráda nebránila...On je totiž ten malý červený pimprlík někdy i docela roztomilý...

Každopádně - pro sebe mám jasno. Trpím tím, co se nazývá "Kašpárkův syndrom"...!

Říkáme tak teď doma všemu, kdy nás něco zklamalo, když jsme měli příliš velké očekávání...

A jak je to s Vámi? Taky vás někdy zklamal Kašpárek?