Romeové? Ti jsou na draka!

Dorazili jsme, pravda, poněkud později. Jenomže, ouha! Chatu, pro nás lehce prominentní, jenžto malinko větší a prostornější, než ostatní, ještě předchozí nájemníci neopustili a soudě podle panujícího poklidu, to ani nevypadalo, že by s jejím vyklizením spěchali. Klídek a pohoda... Posílena hrozící vidinou blížícího se deště a kdoví, ne-li i bouřky, vydala jsem se dobýt svých práv nastupujícího přechodného obyvatele a hlavně i "majitele" v tu chvíli obzvlášť žádoucí střechy nad hlavou!

 ¨

 Jenomže, s každým krokem, zkracujícím vzdálenost mezi mnou a chatkou, cítím, jak mě opouští pocit spravedlivého rozhořčení a už vím i proč... Ale otočit se směrem zpět nebylo vzhledem k mé bojové nakročenosti již jaksi společensky možné, tudíž k nějaké komunikaci dojít muselo. A tak slyším sama sebe klást trapnou otázku po paní, která kemp spravuje a poté, co se mi dostane odpovědi, že nevědí, kde je, že oni sami jsou tu teprv od včerejška, poděkuji té paní na invalidním vozíčku za otázku, jestli mi může nějak pomoci, opětuji její úsměv a opouštím je, navzdory blížící se bouřce přetékaje pochopením a porozuměním.

  Ubytovali jsme se a nezmokli (posléze jsme na jiné chatce našli cedulku s rezervací na mé jméno). Krom letitých známých se našli i noví, jak už to tak na dovolených bývá. Po celou dobu ale upoutávali mou pozornost ti lidé ze setkání z prvního dne. Jak by taky ne! Počasí na draka, sluníčko taky nic moc, ale hygiena, co si budeme povídat, ta stranou jít prostě nemůže. Několikrát denně jsem HO musela obdivovat, když tlačil svou paní na vozíčku travou a rozbahněným terénem kolem nás... Takový silák - sice žádný Romeo, ale svaly na rukou léty tahání vozíčku vypracované... Povídali si, ve tvářích klid a vyrovnání, souznění, bylo vidět, že situace je letitá - obdivovala jsem tu harmonii, kterou by jim mohl každý závidět!

Když jsme končili svůj pobyt, chtěla se mi paní správcová omluvit "za způsobené příkoří". "To je v pořádku, už o tom nemluvme",  projevuji dobrou vůli a pochopení...Začala mi vyprávět: jak ona paní je na vozíčku, protože ochrnula při porodu dcery a manžel ji opustil. Pak si našla toho pána, který je s ní dosud. Pomohl jí vychovat dceru jako svoji vlastní. No potěš! A já už i tak myslela, že obdivuji dost...

Co dodat...

Někteří lidé jsou na světě, aby těm ostatním nastavovali zrcadla. A je jen na nás samotných, jak hluboko se do nich dokážeme podívat a co v nich spatříme...

Chodíme okolo nich a oni chodí kolem nás...